Бесплатный фрагмент - Diagnostika karmy

Život je jako mávání motýlích křídel

Vlak rytmicky vyťukává kilometry cesty. Můj pohled zachycuje jednotlivé fragmenty ţivota, plynoucího za oknem.

Nejdříve probíhá setkání. Se zájmem si prohlíţím palouk, nevelkou zahradu, nakloněný dům. Suší se prádlo, vedle louţe je vidět malé hejno hus. Několik vteřin ţiju na tomto místě, cítím tam svou přítomnost. A potom probíhá loučení. Za celý den, kdy vlak jede, absolvuji tisíce takových loučení.

Jiţ ne hlavou, ale srdcem chápeme iluzornost všech našich problémů. «Co je rozumné, to je skutečné; co je skutečné, to je rozumné» — tento výrok Hegela kdoví proč vyplouvá v mém vědomí. Svět je skutečně rozumný; proč Hegel viděl tyto souvislosti, ale jiní ne? Asi proto, ţe vědomí a tělo nebyly pro něho absolutními hodnotami. Vědomí je spjato s materiálními objekty, proto je nepatrné. Vidí samé povrchní souvislosti. Hegel nejen cítil, ţe celý svět realizuje skrytý program, viděl, jak tento program kaţdý zlomek vteřiny pokračuje ve spojování všech událostí probíhajících na světě. Skutečně, v kaţdé situaci se skrývá vyšší smysl a často tu nejabsurdnější a pro nás nepříjemnou situaci vnímáme po uplynutí nějaké doby jako pomoc a spásu.

Vidím to na příkladu svých pacientů. Dejme tomu, ţe je někdo proklel, uhranul nebo jim jinak uškodil. Jednoznačně je to vnímáno jako neštěstí, kterého je potřeba se zbavit. Ale vţdyť jakýkoliv problém, který máme, vţdy vyrovnává problém jiný a neutralizuje ho.

Nejhorší ztráty jsou ty, kterých si nevšímáme. Kdyţ ztrácíme kontakt s Bohem a v nitru začínáme uctívat lidské štěstí, často z toho máme jen poţitek. Představte si, ţe člověk dlouho a obtíţně staví základy domu. Tyto základy mohou unést jen dvě patra. Člověka těší, kdyţ staví zdi a připravuje prostory k bydlení, ale stavění základů ţádnou radost nepřináší. Tak je dokončeno a omítnuto první patro a začíná se stavět druhé. Člověk je šťastný dvojnásobně. Jeho sny a přání se plní a v honbě za lidským štěstím začíná stavět třetí a potom čtvrté patro. A najednou přichází nějaký úředník a říká: «Třetí a čtvrté patro rozeberte, nikdo vám nepovolil je stavět!» Člověk se trápí, trpí, nenávidí a nechápe, ţe dvě patra navíc by se staly jeho hrobem.

A jak to vypadá ve skutečnosti? Pro člověka, například, smyslem ţivota se stala stabilita a materiální blahobyt. Začalo se mu dařit, objevily se peníze a úspěch. Je to zcela přirozené, protoţe velkou část energie tento člověk vynaloţil na realizaci svých plánů.

Ovšem samy od sebe procesy, které probíhají v našem vědomí, nemají vliv na okolní svět. Ve vědomí můţeme uctívat materiální blaho, kolik chceme, a vidět v něm jen to pozitivní. Ale pro naši duši, která je spojena s podvědomím a emocemi, vypadá všechno úplně jinak: tam je svět jednotný a cílem a smyslem všeho je pocítění jednoty se Stvořitelem. Jakýkoliv jiný cíl je prostě likvidován.

No a člověk, který má úspěch, peníze, stabilitu, začíná směřovat k materiálním nebo duchovním hodnotám nejen na úrovni vědomí, ale i citů. Tato orientace se přesouvá z vědomí do podvědomí a najednou v jeho ţivotě probíhá nepochopitelná, nevysvětlitelná událost. Člověk přichází ke své matce, nějakou maličkostí ji rozčílí a matka, která ho vţdy milovala a starala se o něj, ho najednou proklíná. Ten člověk nic nechápe, je naprosto zmatený. «Co ji to jen popadlo?» — myslí si. Potom se mu přestává dařit, následuje jedno neštěstí za druhým a nemoci. Přátelé soucitně pokyvují hlavou: «Vţdyť tě proklela vlastní matka!»

A tak nemocnému, zničenému člověku nezbývá nic jiného, neţ si vybrat nové cíle. Začíná chodit do kostela a postupně nachází víru v Boha. Pociťuje, ţe matce odpustil a přijde za ní.

«Vţdyť tvoje prokletí mě málem zabilo,» — říká. «Jaké prokletí? — diví se matka. — Nic si nepamatuji, nic takového se nestalo. Synáčku, vţdy jsem tě milovala a vţdy jsem byla

ochotná ti pomoct!» A člověk odchází od matky opět znejistěn, ale tentokrát jiţ šťastný. Přitom intuitivně cítí, ţe za tím vším se skrývá vyšší smysl.

Jen Všemohoucí můţe uvidět všechny souvislosti, ale obyčejný člověk to můţe jen tušit. A pokud ani jeden vlas nespadne z hlavy člověka bez vůle Všemohoucího, znamená to, ţe výsledkem jakékoliv situace musí být směřování k Bohu a posílení jednoty s Ním.

A co by se stalo, kdyby nedošlo k tomuto prokletí? Povím vám teď krátký příběh a všechno pochopíte. Mám známého, je to celkem dobrý člověk. Před několika lety měl finanční problémy a já ho pozval k sobě na chatu, aby tam určitý čas pracoval a dostal za to peníze. Ovšem ukázalo se, ţe práci zrovna nemiluje. Přitom musel pomáhat synovi, který studoval na vysoké škole. Tehdy jsem mu navrhl tohle: dát dohromady skupinu několika lidí a provádět opravy bytů. «Kdyţ dokáţeš dát dohromady normální tým lidí a všechno správně zorganizuješ, — řekl jsem mu, — tak pomůţeš synovi a pro sebe si koupíš byt.» Ale on se postavil k mému nápadu lhostejně, přestoţe peníze potřeboval. Měli jsme společného přítele. Ten měl doma celý kotouč elektrického kabelu a rozhodl se jeho část darovat našemu společnému známému, který potřeboval peníze. Ten přišel, odmotal dvě třetiny kotouče, naloţil kabel do auta a odvezl ho k sobě domů. Obvykle se lidé v takových případech ptají, kolik si můţou vzít, a pokud něco vezmou, pak je to samozřejmě méně neţ polovina. Ale tady mravní zábrany nezafungovaly: tíha k blahobytu předehnala mravnost.

Vypadá to, ţe jeho syn zdědil po otci tendenci více dostávat neţ dávat, a často, jiţ bez studu, se choval drze. No a nedávno se na mě obrátil jeho otec s otázkou. «Moţná, ţe se modlím nesprávně? — zeptal se. — Vţdyť čtu tvoje knihy, ale cítím, ţe mi něco nevychází.» «A co máš za problém?» — zeptal jsem se. «Rakovinu, — odpověděl, — na střevech mi našli několik polypů.» Vidím nad jeho hlavou tmavou skvrnu — je to syn, kterého otec nesprávně vychoval.

Jsme odpovědni za toho, koho mravně kazíme. Shora nás odměňují za správně vychované děti a připravují nás o výplatu, kdyţ je vychováváme nesprávně. Jak se zdá, tento člověk předal svému synovi tendenci uctívání blahobytu, často na úkor jiných. A v podvědomí syna se to stalo natolik důleţité, ţe soustředění se na blahobyt začalo vytlačovat cit lásky. Přijmout neúspěch, krach stability syn jiţ podvědomě nemůţe. V jeho duši je málo lásky a není se o co opírat, kdyţ je narušován blahobyt. A syn reaguje na budoucí neúspěchy programem sebezničení. Ten se vrací zpět k otci, úroveň jeho energie začíná plynule klesat, a kdyţ klesá pod kritický bod, vznikají cysty, polypy nebo rakovinný nádor.

Aby se otec zbavil svého problému, musí změnit charakter syna, jeho náhled na svět a emoce. Ale začínat je potřeba od sebe. «Kdyţ se začne měnit, růst nádoru se zastaví, — myslím si, — takové případy jsem viděl často. Ale aby se změnil, nesmí být agresivní vůči přítomnosti, minulosti, a ani budoucnosti. Dokud je přítomna agresivita, jsou změny nemoţné. V jeho případě bude asi lepší podstoupit operaci, ale stejně, pokud se nezmění, objeví se nové problémy. Tedy, je potřeba se měnit v kaţdém případě.»

«Víš co, začneme popořádku, — říkám mu. — Před modlitbou je potřeba se od všeho odpoutat a učinit pokání. Představ si sám sebe v okamţiku pokání.» Představuje si to a mně je vše jasné. «Proč činíme pokání? — ptám se. — Abychom neopakovali svůj hřích. A abychom ho neopakovali, musíme se změnit. Abychom se změnili, musíme se zaměřit na lásku, spojující nás s Bohem. Proto je smyslem pokání bolest z vykonaného a láska, která nám ji pomůţe překonat. Ale ty místo lásky strašně lituješ svoji minulosti a nenávidíš se. Vţdyť to je jiţ vraţda lásky! Co je to lítost nad minulostí? Nepřijetí Boţí vůle, tedy skrytá nenávist vůči Bohu. Mimochodem, právě u lidí, kteří lpí na šťastném osudu, často dochází k nekontrolovatelnému nepřijetí toho, co se stalo. Proto si zapamatuj: činíš pokání proto, aby ses změnil. Kdyţ se kaješ, jsi jiţ jiný člověk, coţ znamená, ţe nenávidět se za minulost nemá smysl.

Tak to je to, co se týče pokání. Teď něco o odpoutanosti. Proč víra v Boha nebývá bez obětování? Dokonce ani v pohanství není víra bez obětování moţná. Oběť — to je symbol odpoutání se od lidského štěstí, proto vţdy lidé obětovali to nejlepší. Odtrhni od sebe to, co je ti drahé a daruj to jinému. Musíš pocítit bolest z loučení s tím, co je ti příjemné. Tady nehraje roli mnoţství. No a kromě toho je moţné začít drţet přísný půst, uchýlit se do ústraní — to všechno ti můţe pomoct pocítit v sobě Boţské a změnit se. Pochop jednoduchou věc: tvoje duše směřuje setrvačnou silou ke ztrátě Boţského. Tato setrvačnost je předávána dětem a vnukům. Prokletí by u tebe tuto tendenci zastavilo. Ale kdyţ ti očištění prostřednictvím lidí nebylo dáno, přichází nemoc. Pokud nemoc přichází v pozdějším období, kdyţ jiţ setrvačnost nabrala sílu, stává se tato nemoc nevyléčitelnou nebo končí smrtí. Všiml jsem si ještě zajímavější zvláštnosti. Existují hříchy, které nejsou zastaveny dokonce ani smrtí.»

Vidím v jeho očích údiv a pokračuji: «Hřích — to je ztráta Boţského v sobě, zmenšení mnoţství lásky v duši. Obvykle se smrtí těla, které nás nutí hřešit, duše očišťuje od hříchů. Ale pokud hřích proniká hluboko dovnitř, mohou být zlikvidováni všichni příbuzní. Pokud hřích proniká ještě hlouběji, můţe být vyhlazeno město, národ nebo celé lidstvo. Představ si strom. Lidstvo — to je kmen, velké větve — to jsou národy a státy, střední větve — města, malé větvičky — příbuzní, jednotlivý člověk — list. Na podzim se v listu nahromadí jed, list padá na zem a rozpadá se. Pokud se jed dostane do větví, pak mohou strom pokácet aţ ke kořenům. A jestliţe můţe jeden svatý zachránit město, pak se můţe jeden hříšník stát příčinou vyhlazení celého města. Přičemţ jeho hříchu si nikdo nevšimne, protoţe nehřešíme tělem, ale duší. Čím silněji člověk uctívá materiální a duchovní štěstí, tím větší silou bude v sobě zabíjet lásku k Bohu. Proto společnost, uctívající svoje touhy a štěstí, přibliţuje k zániku nejen jednotlivé občany, ale zcela i sebe.

Je zde ještě jeden zajímavý okamţik. Lidský vývoj se vţdy pohybuje po sinusoidě. Vývoj přechází v degradaci, získávání je zaměněno ztrátou a Boţské neustále směřuje jenom k umocnění. A pokud se člověk snaţí sníţit intenzitu lásky, pak je tento proces okamţitě brzděn. Člověk ţije a hromadí v sobě ze setrvačnosti odpoutání se od Boha, tj. hříchy. Smrt obvykle tyto hříchy vymaţe. Pokud zůstávají v duši, pak se jiţ dále hromadí ve společnosti, a tehdy musí společnost nebo národ zaniknout, aby byl tento proces zastaven. Podle tohoto schématu vymíraly celé civilizace a z podvědomého směřování ke Stvořiteli se objevovaly nové národy a civilizace.

Lidské štěstí — to je splnění přání. Existují přání, spojená s přítomností a vycházející z minulosti, a jsou přání, směřovaná do budoucnosti. Přání — to je energie. Existují dva proudy energie, které jdou naproti sobě: muţský a ţenský princip, minulost a budoucnost, ţárlivost a pýcha.

Je potřeba se postupně zbavit závislosti na těchto dvou formách přání a pak dosáhneš Boţského. Formulace je srozumitelná a dostupná. V minulosti jsem šíleně uctíval lidskou lásku a krásu. Od dětství jsem v sobě pociťoval ohromné moţnosti, všechna moje přání se plnila. Potřeboval jsem někam směřovat a něco uctívat. Společnost mě učila, ţe je potřeba uctívat člověka. Láska k druhému člověku je nejvyšší štěstí. Lidská krása — to je to, k čemu je potřeba směřovat. Věřil jsem tomu a moje energie se ubírala mnoho let tímto směrem.

Takţe, vţdy jsem uctíval krásu a lidskou lásku. A asi proto mě osud přivedl od malířství k léčitelství, abych tisíckrát viděl, k čemu vede takové uctívání. A potom, kdyţ jsem četl Starý Zákon, intuitivně jsem chápal, ţe v tom, ţe nelze zobrazovat Boha, je vyšší smysl. Kdyţ si pohan odlívá modlu, zodpovídající za určité území, je to kupodivu logické. Místní bůţek zodpovídá za část lesa nebo jezero, nachází se v čase a prostoru.

Ale kdyţ chápeme, ţe je Jediný Stvořitel Vesmíru, který se nachází za hranicemi všeho, jakékoliv jeho zobrazení v našich očích Ho přeměňuje v pohanského bůţka, a to jiţ není monoteismus, ale návrat k pohanství. Pokud jsme se pokusili Stvořitele zobrazit, materializovat, pak mu musíme připsat i pohlavní znaky. Musíme si ho představovat jako muţe nebo ţenu, tj. musí patřit k jednomu z proudů času, to znamená, ţe jiţ nebude úplný.

Opět to je návrat k pohanství. Proto Boha nelze vidět. Naše materiální vědomí a zrak to nemohou vydrţet. Proto dokonce i Mojţíšovi se Bůh zjevoval v oslepující záři.

Bůh je nejen za hranicemi prostoru a času, stvořil tento svět a je v něm přítomný v podobě duchovního (nemateriálního) a fyzického (hmatatelného) aspektu. Ale pocítit jejich absolutní jednotu je moţné jen tehdy, kdyţ překročíme hranice prostoru a času. Bůh vytváří čas, který se dělí na dva proudy. A my, kteří s nimi spolupůsobíme a pociťujeme jejich protiklad jako muţského a ţenského principu, nesmíme zapomínat na jejich druhotnost. Pokud část zastiňuje celek, celková jednota se narušuje.

Popřemýšlel jsem o tom, co se děje se západní civilizací. Její krize nepochybně souvisí s krizí katolické církve a tato krize je spjata s kultem Panny Marie. To, o čem hovořil Kristus, jeho následovníci nedokázali pochopit a vydrţet. A prvotní silný impuls začal slábnout a nakonec se rozpadl na dva proudy. Katolické uctívání ţenského principu, přičemţ zejména pozemské ţeny, reálné a hmatatelné, dříve či později muselo zesilovat pohanskou tendenci. A nynější uctívání zlatého telete, rozšířené všude v západní civilizaci, je zcela logicky spjato s krizí katolictví.

«Takţe, — uvaţuji, — existují dva proudy času, dva typy přání, je potřeba zbavit se závislosti na nich, a pak tedy nastane láska a harmonický rozvoj.»

Nedávno jsem dostal zajímavý dopis. Mladá ţena píše, ţe deset let pracovala podle mého systému. «Za tu dobu jsem si mohla pořídit rodinu, porodit děti a stát se šťastnou, — píše. — Ale takhle jsem všechny ty roky poniţovala sama sebe. A teď mám ţenské problémy, nemám rodinu a nedávno mě propustili z psychiatrické léčebny.»

V mém systému viděla jen zákazy, ale vţdyť jich je zapotřebí k tomu, abychom našli správnou cestu a nezahynuli při vysoké rychlosti. Nikdy jsem se nedomníval, ţe je potřeba poniţovat ţenu, — poniţovány musí být lidské hodnoty v duších ţeny a muţe. Kdyţ přijímáme jejich poníţení, máme jedinou cestu — k Bohu, a přijetí bolesti musí povzbuzovat a umocňovat lásku, a ne ji potlačovat. Všem pacientům neustále opakuji: pokud jste ztratili pocit Boţského a nevidíte vyšší vůli v tom, co se děje, budete v okamţiku bolesti a uráţky někoho ničit. Pokud budete ovládat svou nenávist vůči jiným, budete zabíjet sami sebe. Ale pokud se v okamţiku duševní bolesti odpoutáte od lidského a budete směřovat k Bohu, pak není potřeba nikoho zabíjet. Proto jsou etapy pochopení Boţského poměrně jednoduché. Kdyţ přestaneme věřit v Boha, přestáváme věřit jiným lidem, začínáme se bát a nenávidět je, potom nevěříme v sebe, bojíme se a jiţ nenávidíme sebe. A tak jsme nemocní, umíráme a postupně opět nacházíme víru v Boha.

Co je sklíčenost? Nevíra v sebe, odmítání pohybu, omezování své energie. Poníţení našeho lidského štěstí je potřebné pro získání Boţského. Tato dáma pochopila ideu poníţení jako hlavní odkaz, ale zapomněla na to, ţe poníţení nás musí posouvat k lásce. Nemoc, problém, uráţka — to jsou poníţení vynucená. Sexuální omezení, půst, omezení poţitků — to jsou dobrovolná omezení, která nás také musí posouvat k lásce, tedy, k uvolnění energie a radosti. Tato ţena, aniţ by to tušila, se dopustila chyby, o které se hovořilo jiţ v Písmu Svatém. Kristus učil, ţe během půstu v sobě nesmíme pokrytecky vyvolávat stesk, symbolizující mučení a odpoutanost. Lidé, kteří se omezovali, jiţ viděli utrpení. A skutečně, pokud člověk nevidí Boţské, pak mu ani dobrovolné omezování, kromě zármutku a sklíčenosti, nic nepřinese.

Lidé se dosud nenaučili přemýšlet a těţko pak věří tomu, ţe potlačování a omezování tuţeb musí být doprovázeno radostí a láskou.

Harmonie znamená jednotu a boj protikladů. Rozdělme tyto protiklady a dostaneme znetvoření a útlum rozvoje. Nevyvinutý a slabý člověk se vyvíjí nerovnoměrně, vychyluje se a vrhá buď na jednu, nebo druhou stranu. Silný člověk jde rovně a přímo, spojuje v sobě bolest a radost. Všichni významní lidé to uměli.

Vzpomeňme si na Buddhu. Rodiče ho vychovávali v absolutním štěstí, všechna jeho přání se plnila — naprostá radost ze ţivota, jen samé pozitivní emoce. Dokonce mrtvé, nemocné a staré lidi skrývali před jeho očima, aby mu nic nebránilo radovat se ze ţivota. Ale kdyţ se všechna přání plní, začínají umírat, ţivotní energie se začíná vyčerpávat a sebemenší otřes se proměňuje v obrovský stres.

Kdyţ Buddha poprvé uviděl starého a nemocného člověka, byl to pro něho nepřekonatelný šok. Kdyţ intuitivně pocítil, ţe nemá šanci na přeţití, vrhl se k jinému extrému — naprostému asketismu. Ale potom, co se dlouho týral všemoţnými sebeomezeními a jiţ tušil, ţe brzy zemře, pocítil, ţe je moţné udrţovat dva protiklady. Odpoutanost je potřebná pro zvýšení energie, ale ne pro její zničení, coţ znamená, ţe nelze v sobě zabíjet touhy. Tak vznikla idea střední cesty. První století byl buddhismus v Indii povaţován za kacířství, protoţe protiřečil obecné náboţenské tendenci, kde bylo hlavní ideou odpoutání se od okolního světa a duchovno vţdy převládalo nad materií. Materiální svět se svými touhami a lidským štěstím byl v hinduismu povaţován za absolutní iluzi — máju, za skutečnost byl povaţován jen vesmírný duch. Buddha uznal za skutečnost touhy i lidské štěstí, ale zdůraznil, ţe jsou zdrojem utrpení a ţe skutečným štěstím je překonání náklonnosti k nim.

Úplná odpoutanost přechází v úplné uctívání. Úplná odpoutanost a zdrţenlivost přejdou dříve či později ve svůj protiklad a budou se jím vyrovnávat. Bohatým se můţe stát ten, kdo není vnitřně závislý na penězích, smyslným — ten, kdo není vnitřně závislý na touhách. Sexuálního uspokojení bez nebezpečných následků můţe dosahovat ten, kdo byl v minulém ţivotě asketou.

Dříve ţil člověk několik ţivotů na Východě, který pohrdal materiálnem a orientoval se jen na duchovní hodnoty, a potom ţil v opačném reţimu na Západě. Protiklady přecházely jeden v druhý v průběhu velkého časového intervalu. Nyní se samotný Východ stal Západem a bipolarita světa byla narušena. Proto, z jedné strany, Západ degraduje, a z druhé strany se v něm aktivizují východní tendence.

Existuje pojem setrvačnost emocí. Výslednice všech našich přání nás musí vést k Bohu, vţdyť právě od Něho získáváme hlavní energii. Kdyţ duše dítěte přichází několik let před jeho početím k ţeně, právě její chování a úsilí v tom okamţiku určují charakter a osud budoucího dítěte. Pokud má ţena sex s jedním muţem, pak tady funguje ochranný mechanismus: duchovní uspokojení se můţe umocňovat a sexuální je brzděno.

Takţe, pokud má ţena stálého partnera, pak se při zvýšení její závislosti na tuţbách sniţuje energie lásky a okamţitě klesá sexuální touha. Tehdy je moţné postit se, přečkat, přepnout na přátelské vztahy a city. Pokud ţena často střídá sexuální partnery, nestíhá jim odhalit svou duši a dává svému podvědomí silný impuls k uctívání sexuální touhy. A v jejích dětech prvotní hřích Evy nadlouho narušuje jednotu s Boţským. No, a kdyţ uţ je málo vyšší energie, pak nemůţeme hovořit o normální rodině, zdraví a šťastném ţivotu.

Stupně

Jednou mi můj známý poloţil otázku, proč je nejvyšší procento sebevraţd mezi zubaři a těmi, kdo pracují na JIPce. Odpověděl jsem mu takto.

— Ústa jsou symbolem tuţeb, ţivot je také spjatý s touhami. Čím více chceš pomoct pacientovi, tím více «špíny» bereš na sebe. A potom se začínají objevovat nemoci, dochází k rozvodům, onemocní děti.

— Takţe to znamená, ţe soucit s jakýmkoliv nemocným člověkem můţe vést k nemoci?

— Ano, a velmi často. Vyprávějí mi o tom lidé.

— Takţe pomáhat a soucítit s jiným člověkem je škodlivé?

— Pro ateistu — ano. Pokud jsi věřící a soucítíš s jiným člověkem, pak při tom nikdy nezapomeneš, ţe nemoc je poslána od Boha, a kdyţ lidsky soucítíš a pomáháš někomu jinému, zůstáváš vnitřně klidný, protoţe spoléháš na Boţí vůli. Soucitný ateista — to je člověk nejen nemocný, ale dříve či později také umírající.

— Ale vţdyť mnozí nevěřící jsou naprosto slušní lidé, — namítl můj společník.

— Ty vidíš věci a situaci v krátkém intervalu, ale já se abstrahuji silněji, pronikám do jemných plánů a vidím věci v jejich dynamice. Mohu potvrdit, ţe slušný, soucitný ateista je nemocný člověk. Nebo je to člověk lhostejný vůči utrpení druhých, tj. potlačující lásku k nim, a tedy postupně degenerující. Jednoduše řečeno, dobrým, slušným a zároveň zdravým ateista být nemůţe. U člověka nevěřícího je láska vţdy připoutaností, tedy, takový člověk je odsouzen pošlapávat sebe nebo druhé.

Vidím, ţe mi stejně nevěří, a zkouším to z jiné strany.

— Řekni mi, — povídám, — slyšel jsi někdy, ţe by byl slavný vojevůdce zbabělec a darebák? Můj společník se usmívá a rozhazuje rukama:

— To je nemoţné, lidé ho nebudou následovat. Pokud to je slabý a bezcharakterní člověk, nemůţe být vojevůdcem.

— Výborně, — říkám, — naprosto souhlasím. A můţe slavný vojevůdce ničit svoje vojáky, poniţovat je a chovat se k nim bezohledně?

Společník se opět usmívá a rozhazuje rukama:

— To je také nemoţné. Pokud si ho vojáci nebudou váţit, nepůjdou za ním a on nevyhraje bitvu.

— Správně, — říkám s úsměvem. — Armáda Alexandra Makedonského byla neporazitelná, protoţe kaţdého z šestnácti tisíc vojáků znal od vidění a jménem.

— Ale Alexandr byl přece pohan, — poznamenává můj společník.

— Byl pohanem, hledajícím Jediného Boha, — váţně odpovídám. — Nacházel se v procesu vývoje. Pokud se monoteista stane pohanem nebo ateistou, pak je tu moţné pozorovat zcela jinou situaci. Jedna věc je, kdyţ člověk nedospěl k pochopení Jediného Boha, a druhá věc je, kdyţ ho popírá.

— Takţe, cos to tam říkal o vojevůdci?

— Dobře, uveď mi nejtalentovanějšího, nevýznamnějšího sovětského vojevůdce. Na okamţik se zamýšlí, hledí před sebe a potom odpovídá:

— Ţukov.

— Můţeme o něm říct, ţe měl talent?

— Bezpochyby, — odpovídá.

— Nebudu se zmiňovat o jeho vojenských operacích, — říkám, — prostě mi vysvětli následující fakt. Po válce byla v Sovětském Svazu vytvořena atomová bomba. U městečka Tockoje bylo zkušební vojenské cvičiště. Vědci varovali, ţe nejen samotný výbuch, ale i jeho následky mohou být pro člověka nebezpečné. Byl zadán úkol zjistit, jaké následky na zdraví vojáků můţe mít atomový výbuch.

Přičemţ, — zvedám prst, — všimni si, to nebylo válečné období, kdy se ţivot cení mnohem méně. Takţe Ţukov tam poslal vojáky s tím, ţe předpokládal, ţe potom, co projdou zamořeným územím, mohou být nemocní a umírat. Co myslíš, kolik tam poslal lidí?

Můj přítel přemýšlí.

— Asi tak padesát lidí? — Potom, kdyţ zachytil můj pohled, se okamţitě opravil: Rotu, sto lidí.

— Více, — říkám. — Nakolik vím, poslal tam čtyřicet tisíc lidí, čtyři divize.

— K čemu bylo potřeba likvidovat tolik lidí? — omráčeně se ptá můj přítel.

Rozhazuji rukama — aby bylo snadnější získat přesný obraz toho, co se děje, aby bylo snadnější pracovat se statistikami.

— Takţe, — pokračuji, — tak se choval jeden z nejlepších vojevůdců. Ostatní v likvidaci vlastních vojáků často dosahovali mnohem větších úspěchů, proto sovětský lid obětovali a na kaţdého zabitého německého vojáka připadli čtyři sovětští.

Jedním z hlavních charakteristických rysů sovětského vůdce, ať uţ to byl někdo z vojenských činitelů, hospodářský či stranický vůdce, byla bezcitnost, nemilosrdnost. To je typické chování ateisty.

— Ale vţdyť samotný systém je nutil, aby byli takoví, — neudrţel se můj přítel.

— Správně, byl to ateismus, vybudovaný do systému, a bezcitný vztah k lidem, jejich likvidaci socialismus uznával za normu.

— Dobře, — říká můj společník, — tak mi řekni, proč komunismus nepřijal víru v Boha a nevstřebal ji do sebe, vţdyť pak by byl bezchybný?

— A co myslíš, proč jeden ze zakladatelů komunismu napsal následující řádky: «Kdyţ je řeč o zájmech proletariátu, nemůţe být řeči o ţádné morálce a mravnosti.»

Přítel na mě udiveně hledí.

— To je nemoţné vysvětlit.

— Nic podobného, prostě je potřeba vědět, z jaké strany se na to dívat. Pojmy morálky a mravnosti k nám přicházejí prostřednictvím náboţenství. A právě náboţenství nás nutí překonávat egoismus, uctívání tuţeb a blahobytu a pociťovat naši jednotu s druhými lidmi. I pohan můţe mít zcela stejné pocity, ale pro něho je to jev náhodný, avšak pro věřícího — přirozený.

Takţe, proč se Engels zříkal mravnosti? Protoţe to bylo skryté odmítání náboţenství. Pak vzniká otázka: čím bylo podmíněno toto odmítnutí, proč nebylo náboţenství zapotřebí? Protoţe komunismus byl v podstatě alternativou náboţenství. Přesněji, byl to první pokus spojit vědu a náboţenství.

Kdyţ jakýkoliv člověk soucítí s jiným, dokonce i kdyţ je věřící, vţdy na sebe přebírá trochu «špíny» a potom se očišťuje. Funguje to jako očkování. Je snadnější se zbavit cizích hříchů, ale pokud se léčitelství stává prací, a směřování k Bohu je nedostatečné, pak je moţné nasbírat velmi hodně problémů, které se přemění ve skutečné nemoci.

Všichni říkají, ţe senzibil můţe negativně působit na pacienta, obzvláště pokud je nevěřící, ale o tom, ţe senzibil můţe vzít «špínu» na sebe, nikdo nemá ani tušení. Léčitelé na sebe přebírají mnoho problémů a potom jsou nemocní, zblázní se, umírají, zejména pokud léčí nemocné s rakovinou. Černá jim duše, umírají děti atd.

Všichni jsme v jemném plánu jednotní, proto se mohou naše emoce promíchávat a duše navzájem spojovat. V Anglii si musí psychiatr, který odpracoval dva roky, potom vzít na rok dovolenou, to znamená, ţe jeho duše a emoce se musí očišťovat. A v Rusku se psychiatři stále více začínají podobat svým pacientům. Ale ten problém jako by neexistoval.

— S lékaři to chápu, — říká přítel, — sám jsem lékař, pověz mi něco o léčitelích.

— Prosím, — říkám, — představ si takovýto příběh. Ke svatému přichází nemocný člověk. Svatý se pomodlil — člověk se uzdravil. Co se při tom děje? Nemoc je spojena s našimi podvědomými emocemi, jednoduše řečeno, hřích se ukládá v našich citech, ty pronikají hluboko do podvědomí a zůstávají tam. Svatý směřuje k lásce a Bohu a jeho city se očišťují ve velké hloubce. Pokud se city, duše nemocného vyrovnávají, on se uzdravuje, ale k tomu je potřeba se spojit se svatým, odhalit mu svou duši, uvěřit v Boha.

Jakákoliv emoce je stlačený prostor a čas, emoce — to je situace. Proto, kdyţ měníme své extra hlubinné emoce, měníme svůj charakter a svůj osud.

A teď si představ, ţe člověk přichází k léčiteli, který myslí na peníze, slávu, svou milenku. Můţe takový léčitel nějak pomoct? Očistit duši, to sotva, ale přenést nemoc z jednoho orgánu na druhý, «shodit» špínu do duše pacienta nebo na jeho děti — prosím, to ano. Existuje ještě jedna varianta — vzít problém na sebe. Pak dochází k tomu, ţe léčitel na sebe přebírá cizí hřích a pacient se stává čistým.

— Víš, co je největším rozvratem na světě? — ptám se přítele. — Absence trestu. To vede k ještě větším hříchům a definitivně to odvrací od Boha. Takţe, mnozí léčitelé jednají právě takto.

Byla u mě na příjmu ţena s velmi váţnými problémy. Z mojí diagnostiky vyplývalo, ţe je velmi závislá na svém okolí, odsud pramení ţárlivost, uráţlivost, zvýšený strach o ţivot blízkých, problémy se zdravím, v osobním ţivotě atd. Co radím v takových případech? Za prvé — pocítit, ţe láska k Bohu je větší potěšení neţ láska k jinému člověku. Za druhé — přijmout bolest, zradu, uráţku, ztrátu milovaného člověka jako lék, jako očištění Boţské lásky. Zachovat lásku v okamţiku uráţky, ztráty, loučení. Dále se naučit pobývat o samotě, omezovat se v jídle a sexu, neboť pokud nebudeme omezovat své touhy, budeme škodit duši i tělu. Dále, vţdy milovanému více dávat neţ brát.

Ţárlivost — to je závislost na touhách, a konzumnost zesiluje závislost. Člověk musí být sluncem, pramenem, a ne louţí. Je moţné si pomoct dietou, bylinami, tj. zbavit se všeho, co zesiluje ţárlivost (sladkosti, přejídání, kynutý chléb, pivo atd.). Ţárlivost zasahuje zrak, uši, klouby, při ţárlivosti strádá srdce a urogenitální systém, tedy všechny byliny a lidové recepty, posilující urogenitální systém, klouby, srdce, zrak mohou pomoct při vlastní změně a v překonání svých problémů.

K lpění na lidských hodnotách dochází jen tehdy, kdyţ je přítomna agrese. Pokud budeme přijímat stravu nebo provozovat sex bez zvláštní chuti nebo touhy, pak lpění, závislost propuká stejně, jako je tomu při agresi. Dlouho jsem přemýšlel nad tímto tématem a nakonec jsem pochopil, proč tomu tak je. Vnitřní agrese potlačuje lásku. A pokud něco děláš bez lásky, pak na tom začínáš být závislý. Láska — to je vyšší energie, z ní vycházejí všechny touhy, a tudíţ, pokud něco děláme neochotně, škodíme naší duši.

Otec násilím nutil Mozarta, aby se stal vynikajícím hudebníkem, tj. bez zvláštní lásky, proto přišla předčasná smrt. Takţe, pokud se přetěţuješ, ale je přítomna láska a pocit vzletu, tj. energie, pak tato přetíţení mohou být ohromným impulsem k rozvoji, protoţe nás budou posouvat k větší intenzitě lásky. Ale pokud budou přetíţení dlouhá a bez pozitivních emocí, pak to bude zničení lásky v duši. A abychom zastavili tento proces, je potřeba po takových přetíţeních onemocnět nebo umřít, aby láska zůstala.

Změna zvyků

Několik dní odpočívám na Krymu. Lázně, moře, kulečník. Dříve, kdyţ jsem přijíţděl ke svým přátelům, byla pro nás největším potěšením hostina. Mohli jsme sedět u stolu deset- patnáct hodin. Pro člověka v Sovětském Svazu znamenal bohatý stůl, pití alkoholu a posezení s přáteli největší štěstí. Potom jsem si všiml, ţe často prostě ztrácíme čas. Nakonec jsem uţ měl dost přejídání a pochopil jsem jednoduchou věc: abych změnil sebe, musím změnit své zvyky.

Přemýšlíme stereotypně a ţijeme zvyky. Jako naše tělo potřebuje páteř a kosti, tak naše vědomí potřebuje ustálené obrazy, které pomáhají reagovat na okolní svět. Často člověk mluví o svých velkých a světlých úmyslech, ale nezabývá se změnou zvyků.

Takţe, nepřestal jsem se stýkat s přáteli, ale sníţil jsem mnoţství jídla a alkoholu. Místem mých setkání s přáteli se staly lázně a kulečníková herna. Komunikace byla zachována, ale k ní jsem přidal pohyb, teplotní a fyzickou zátěţ. Výlety na hory a k moři začaly být doprovázeny jen symbolickým hodováním. Tuto zásadu — méně jíst a více se pohybovat — jsem přenesl na svou dovolenou a jakékoliv druhy odpočinku.

Zdraví — to jsou také správné návyky. Také jsem změnil své zvyklosti, pokud jde o řízení auta. Dříve jsem si dovoloval řídit auto ve stavu silné únavy. Měnit zvyky je moţné ihned, ale také pomalu. Změnil jsem je ihned. Jednou jsem projíţděl Petrohradem a uviděl jsem na ulici neonovou reklamu, v jejímţ textu byla fráze: «Štěstí — to není cíl, ale vedlejší produkt.» Nějaký moudrý člověk nelitoval peněz na to, aby se lidé dozvěděli tuto prostou pravdu. Takţe ten, kdo činí svým cílem potěšení, bude vţdy jejich otrokem. A zdraví si zachová jen tehdy, pokud bude těch potěšení málo.

Mimochodem, jeden pacient mi vyprávěl mystický příběh. Dlouho jel noční dálnicí. Začínalo se mu chtít spát, ale on chvátal a rozhodl se, ţe nebude zastavovat. «No a představte si, — vypráví, — vzadu jsem najednou uviděl reflektory dálkového světla. Přibliţoval se velký kamion a vyţadoval, abych mu uvolnil cestu. Začal jsem přibrzďovat a sjel jsem na krajnici. A najednou, kdyţ jsem se ohlédl, jsem ţádný kamion neviděl. Zastavil jsem a dlouho přemýšlel, kam zmizelo to auto. A teprve potom mi došlo, ţe jsem nepostřehl, jak jsem usnul a měl jsem zahynout. Zdálo se mi o tom autě, zdálo se mi světlo jeho reflektorů a zvuk automobilového signálu. A kdyţ jsem začal přibrzďovat a sjíţdět na krajnici, probudil jsem se, aniţ bych si to uvědomil.» — To znamená, ţe jste měl zůstat mezi ţivými, — vysvětlil jsem tu situaci, — pokud je člověku něco předurčeno, pak se mu často stávají zázraky.»

Zázraky se dějí opakovaně a připomínají nám, ţe materialistický náhled na svět je správný jen zčásti. Ale pokud se vám stal zázrak a zůstal jste mezi ţivými, pak byste toho neměl zneuţívat. «Víte, — řekl jsem pacientovi, — pokaţdé, kdyţ se mi stane zázrak a já přeţiju kritickou situaci, snaţím se něco změnit ve svých zvycích, protoţe takový zázrak se podruhé stát nemusí.»

Dobré zdraví — to jsou správné návyky. Pokud si zvykáme milovat, dávat energii a přitom se měníme, posilujeme své zdraví. Co znamená vydávání energie? Je to schopnost plnit stanovený úkol, překonávat potíţe, umět věřit v sebe a neklesat na mysli, umět vychovávat sebe i druhé. Kdyţ se zvyk teprve začíná vytvářet, dokud se ještě nestal ustáleným způsobem, je na jeho utváření spotřebováno ohromné mnoţství energie. Zato potom funguje automaticky a my si ho ani nevšímáme.

Kdyţ má člověk v duši málo lásky a energie, pak prostě nemá sílu na utváření nového zvyku a nemůţe se změnit.

V přírodě všechno existuje v podobě porcí, kvant. Proto jakákoliv změna přichází po etapách, v porcích. Nejlepší počínání je moţné zničit, kdyţ si na sebe vezmeme příliš mnoho práce. Abychom přeţili, organismus odmítá přetíţení a člověk ztrácí chuť splnit zadaný úkol. Proto proces vlastní změny musí být vţdy rozčleněn na etapy.

Nejdůleţitějším zvykem v našem ţivotě je zachování a umocnění lásky v jakékoliv situaci. Slovo «zachování» je zřejmě uţ moţné nahradit slovem «výdej». Mnoho let jsem hovořil o ochraně citu lásky, protoţe v průběhu mnoha staletí si lidé zvykli zříkat se tohoto citu, potlačovat ho, diskreditovat a ovládat ho. Nyní se nakonec začala situace měnit. Od systému zákazů přecházíme k etapě svobodného vzletu. Kdyţ se cit lásky stává realitou a pocítění Boţí vůle je nepřetrţité, pak je skutečná transformace člověka moţná.

V Evangeliu je řečeno: «Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.» Nevíra v sebe, svázanost, potlačení svých citů — to všechno jsou nástroje k zabíjení lásky. I kdyby bylo sebehůř, lásku člověk nikdy neztratí, pokud to sám nebude chtít. A dokud láska je, ţádnou situaci nelze nazvat beznadějnou a zoufalou. Milujeme lidské, ale kdyţ se ho zbavíme, máme pocit ztráty lásky, který rodí zoufalství. Ale pokud najednou chápeme, ţe láska k tomuto světu je jen část celkové energie a lásky, pak začneme ztrácet lidské štěstí, začínáme prostě intenzivněji milovat Boţské. A pokud je smyslem jakékoliv situace přiblíţení se k Bohu, pak uţ ani nemoc nebo smrt nemohou učinit situaci beznadějnou.

Vybavuji si biblický výrok: «Kdo znásobuje své poznání, znásobuje ţal.» Zajímavé, proč je tomu tak? Asi proto, ţe naše vědomí je připoutáno k tělu, ale tělo je odsouzeno k zániku a rozpadu. A čím aktivněji se rozvíjí vědomí, jehoţ cílem je blaho těla, tím bolestivější je pak proces rozpadu a ztráty.

Dotknout se věčnosti můţeme jen city, přičemţ těmi, které nezávisí na našem vědomí. Analyzuji svůj stav a činím zajímavý závěr. Kdyţ začínáme řešit závaţný problém, zapojujeme zpočátku pro orientaci a pochopení vědomí. To je první úroveň. Na druhé úrovni se musí vědomí odpojovat, jinak vznikne strach, sklíčenost a deprese.

Jakákoliv situace v jemném plánu je spojena s celým vesmírem. A kdyţ vědomí přechází od povrchní vrstvy k hlubinné, vzniká výrazné přetíţení a potom pocit bezmocnosti a bezradnosti. A pokud člověk nebrzdí vědomí a nepřistupuje na podvědomé ovládání, bude panikařit kvůli jakémukoliv sloţitému problému. Psychologové o tomto mechanismu často ani nemají ponětí, ale v ruských lidových rčeních a pohádkách byl dávno popsán. Např. «hlupák myšlenkou bohatne» nebo «ráno moudřejší večera», tj. vypni vědomí, přesuň problém na citovou podvědomou úroveň, nepanikař, neklesej na mysli — kaţdý problém má své řešení. Nebo ještě: «Oči se bojí, ruce dělají», tj. lenost a nečinnost rodí uráţky, strach a sklíčenost.

Vědomí je spojeno s tělem, a proto je v podstatě spotřebitelem. A spotřebitel je vţdy závislý na světě, vţdy má tendenci k uráţlivosti a depresi. Pokud někomu dáváte peníze a on je odmítá, depresi přece nepropadáte. Ale kdyţ od někoho očekáváte peníze a on vám je nedává, začínáte se uráţet. A pokud něco hodně očekáváte a doufáte, ale není vám to dáno, pak se objevuje i odsuzování, uráţky a nenávist.

Vnitřní agrese vychází z konzumnosti, takţe odpustit nemůţe ten, kdo je naladěn jen na spotřebu. Jakmile výdej přesahuje spotřebu, prudce klesá závislost na světě a uráţky se snadno odpouštějí. U dávajícího se energie zvyšuje a tím pádem se posiluje zdraví. Proč se hladověním léčí prakticky jakékoliv nemoci? Protoţe impuls spotřeby a závislosti je v ohromné míře podporován jídlem. A čím je rozmanitější, chutnější a vydatnější, tím rychleji klesá vnitřní energetika, roste uráţlivost a přicházejí nemoci.

Teprve před několika lety vědci došli k závěru, ţe přejídání vede k cukrovce, kardiovaskulárním onemocněním a poklesu potence. A náboţenství o tom hovoří jiţ několik tisíc let.

Jeden zajímavý fakt: v Americe byl proveden průzkum, přičemţ kaţdého se ptali jen na jedno: «Mohli byste odpustit těm, kdo prorazil a zničil budovu Světového obchodního centra v New Yorku?» A ti, kdo odpověděli kategoricky «Ne, nikdy!», se všichni do jednoho ukázali být těţce nemocnými lidmi. Jiţ i západní věda dospívá k poznání, ţe náhled na svět, charakter mohou přinášet jak zdraví, tak i nemoc.

Potom jsem na základě pozorování lidí pochopil, jak se mnozí stávají alkoholiky. Prostě se neumějí odpoutat od problémů, zastavit vědomí.

Konzumnost, lenost, uráţlivost, emocionální agresivita činí vědomí silným, příliš samostatným, a v obtíţné situaci se jiţ neodpojuje. Člověk se stává panikářem, propadá sklíčenosti, vidí v situaci a lidech jen to špatné. A jen konzumace alkoholu mu pomáhá zabrzdit vědomí, uklidnit agresivní pocity a normálně řešit problém. Hypertrofované vědomí nikdy neumoţní překonat stres. Skutečně platí, ţe «kdo znásobuje své poznání, znásobuje ţal».

Analýzou minulosti se odpoutáváme od problému, vidíme ho jakoby shora. Pochopit problém znamená abstrahovat se od situace. Od minulosti se dá odpoutat snadno, od přítomnosti je to sloţitější. Velmi těţké je odpoutat se od budoucnosti, která se proměňuje v přítomnost. Člověk připoutaný k situaci, tj. lakomý, závistivý, sklíčený, ji nikdy nepochopí. Bude závislý na situaci a nedokáţe ji ovládat.

Moje výzkumy jsou v podstatě pokusem zmenšit závislost na okolním světě. Ale pokud nebudeme směřovat k Stvořiteli a nezměníme své emoce, svůj charakter, svou duši, pak je překonat takovou závislost prostě nemoţné.

Nepřestávám se zabývat tématem budoucnosti a opakuji svoje nepřetrţité pokusy zmenšit závislost na ní. Existuje jednoduchý zákon. Můţeme vlastnit to, na čem nejsme vnitřně závislí. Jestliţe jsi závislý na rodině, nemůţeš přijmout ztrátu milovaného člověka, pak nebudeš mít rodinu. Uctíváš vnitřně peníze — nebudeš mít peníze. Nedokáţeš přijmout ztrátu budoucnosti, jsi na ní závislý — pak podle téhoţ schématu přijdeš i o budoucnost. Zpravidla je to smrt. Ale někdy je moţné přeţít, pokud se objeví hemofilie, cukrovka, AIDS, rakovina.

Dříve jsem se na příjmu divil, kdyţ jsem viděl, ţe člověk nemá budoucnost, ale je naţivu. Potom se ukázalo, ţe má rakovinu ve třetím-čtvrtém stádiu, a vše bylo jasné. Dříve bych se divil, kdyby mi řekli, ţe je moţné přijít o budoucnost, jestliţe člověk odsuzuje jiné lidi nebo neodpouští nevěru, nebo kdyţ nenávidí či tají uráţku na nespravedlnost, nebo pociťuje sklíčenost a nevěří si.

Kaţdý den narušujeme svou budoucnost tím, ţe ji zmenšujeme jako šagrénovou kůţi, aniţ bychom to tušili. Velkou budoucnost má pouze ten, kdo je v jakémkoliv okamţiku ochoten o ni přijít a zachovat lásku. Všechno, co stavíme nad Stvořitele a co vnitřně uctíváme, musíme ztratit.

«Jak zajímavě je svět uspořádán, — myslím si pro sebe. — Stoupáš po schodech do mezipatra a myslíš si: No, tak nakonec si odpočinu, můţu se jen radovat a nic nedělat! A najednou se ukazuje, ţe to není mezipatro, ale další schod. A všechno začíná znovu.»

Ještě nedávno jsem si myslel, ţe kdyţ se zbavím závislosti na budoucnosti, vyřeším všechny svoje problémy. Ale sotva jsem pocítil vzlet a nezávislost na této podstatě, najednou z jemných plánů vyplula ještě jedna, přičemţ zcela neobvyklá. V této struktuře jsou dva proudy času spojeny v jediný celek. Něco takového jsem viděl poprvé. Byl jsem na sto procent přesvědčen, ţe časové proudy spolu navzájem působí, ale srůst, spojit se do jedné struktury, aniţ by jeden zničil druhý, nemohou. Tím neméně je to fakt.

Dva proudy času se nějakým nepochopitelným způsobem spojují, ţijí svým ţivotem v jedné struktuře. A já jsem s tou strukturou určitým způsobem spojen. Ve vztahu k ní mám také narušení. Snaţím se jí vybrat pracovní název, ale nic mě nenapadá. Nevím, kolik budu muset učinit pokusů, abych ji klasifikoval. Ale myslím si, ţe za několik měsíců nějaký její výklad vznikne.

Vlastně je to velmi zajímavé. Nedokáţu pochopit, co můţe donutit dva proudy času spojovat se v jediný celek. Vţdyť čas se rozdělil na dva proudy ještě při vzniku vesmíru. V Bibli je tento proces alegoricky vyjádřen jedním výrokem, kde se vypráví o tom, ţe Bůh rozdělil vše existující na světlo a tmu. Takţe to vypadá, ţe tato struktura existuje od okamţiku vzniku vesmíru? A prvotní proudy času jsou v ní v počáteční podobě? Nebo ţe se tato struktura objevila v průběhu vývoje vesmíru? A její předurčení je spojovat a obsáhnout dva proudy času stále více? Těţko říct. Bude potřeba probrat několik stovek modelů, moţná, ţe se pak něco vyjasní. V podstatě je více méně všechno jasné.

Jakákoliv nemoc — to je pomoc a očištění duše. A čím více se soustředíme na lásku, tím snadněji a rychleji probíhá tato očista. Aby proběhl Boţský impuls, je nezbytné poníţení lidského. Pokud je v duši málo lásky, pak se toto poníţení proměňuje v systémové sebezničení. Dále, pokud není tato očista překonána a program sebezničení tělo vydrţí, můţe zahynout ten, koho očišťují, nebo jeho děti.

Lékaři jednají podle obvyklého schématu — nadopují člověka léky. Závislost na lécích, obzvláště těch hormonálních, často proměňuje člověka v invalidu. Snaha okamţitě provést operaci a nacpat pacienta léky je lékaři vlastní tak, jako generálovi touha rozpoutat válku. Tehdy jsem pochopil, proč na Západě jmenují ministrem obrany někoho z civilistů. Generál se celý svůj ţivot připravuje na válku. Je k tomu předurčen. A podvědomě si moc přeje, aby vypukla. Kdyţ se v období Karibské krize radil Kennedy s generály, všichni do jednoho odpověděli, ţe je potřeba začít s bombardováním. Na to, ţe to můţe být začátek jaderné války, generálové nepomysleli.

Nedávno jsem při diagnostice pronikl k nové struktuře. Nazval jsem ji «struktura X». Jsou v ní spojeny dva proudy času. Závislost na ní způsobuje vzplanutí tuţeb a výbuch ţárlivosti. Nepřestávám pracovat v tomto směru a snaţím se pochopit, jak je moţné spojit dohromady dva proudy času.

Stvořitel vytváří čas, který se rozděluje. Co znamená «oddělil světlo od tmy»? Světlo — to je vyzařování energie. Energie, pohyb — to je vzájemné působení příčiny a důsledku. Příčina a důsledek — to jsou dva proudy času.

Nejprve se objevuje informační svazek — jako příčina, potom se přemění na energii. Energie se otevírá, rozvíjí, strukturuje a proměňuje v informaci. Pokud je ve vesmíru světlo, znamená to, ţe dva časové proudy spolu vzájemně působí. A tyto dva protiklady se spojují láskou, přicházející od Stvořitele. Láska je vytváří a oni se pak do ní vrací.

Tedy, existence struktury X, kterou se nyní snaţím klasifikovat, musí být nerozlučně spjata s citem lásky. Její nárůst vede k rozvoji této struktury, k zvětšení rozsahů časových proudů. A pokud láska zmizí, musí se tato struktura rozpadnout na dvě součásti. Je to velice zajímavé. Vypadá to, ţe tato struktura nemůţe existovat bez kontaktu se Stvořitelem a podmínkou jejího rozvoje je zesílení jednoty s Ním.

Tato struktura nemusí být velká. Je přítomna v tomto světě, ale paralelně existuje i v jiných světech. V jemném plánu je jednotná s celým vesmírem a ve vnějším plánu je přítomna na několika místech naší galaxie, včetně Země.

Nějakým způsobem je tato struktura spojena s lidmi, s jejich budoucností a minulostí. Je to jakýsi univerzální zásobník informací. Jsou v něm uloţeny informace o všem, co se stalo. Přičemţ nejen s lidstvem, ale i se Zemí, s galaxií i celým vesmírem. Zároveň je v ní také přítomna informace o tom, co se stane. Svým způsobem to je malý model vesmíru. Moţná, ţe je to matrice lidstva? Proč závislost na ní způsobuje takové ohromné problémy?

Co je to lpění na šťastném osudu? Neschopnost přijmout ztrátu, lítost nad minulostí, naprosté nepřijetí toho, co se stalo, neschopnost vydrţet rány osudu. Ale to je jen špička ledovce. Hlavní je — snaha dostat od osudu mnohem více, neţ mu dát. Pokud se do vás zamiluje člověk, který lpí na šťastném osudu, pak ve vás bude milovat šťastný osud a podvědomě z něho bude vysávat energii. Přičemţ tuto energii můţe vysávat i z vašich budoucích ţivotů. A tehdy, aby byla zachována jemná energie, vám onemocní ledviny.

Ale to vás musí nasměrovat k lásce a Bohu, ke sníţení závislosti na lidském štěstí. A pokud vám bolest způsobí sklíčenost a vy se uchýlíte k lékům, pak bude jiţ moţné pomýšlet na operaci. Nic proti lékařům nemám. Jestli se nechcete nebo nemůţete změnit, pak tedy jděte pod nůţ. Ale přece jen je lepší snaţit se změnit. Jak strašná je síla lásky, kdyţ přerůstá v připoutanost! Pokud se zamilovává vnitřně lakomá ţena, pak se její vyvolený musí stát ţebrákem. Pokud se zamilovává ţárlivá ţena, pak začíná mít její milý problémy s potencí, klouby a k tomu se ještě můţe přidat pár infarktů. Tento mechanismus se vztahuje i na muţe. To, k čemu je připoutána naše duše, musíme ztratit nejen my, ale i ten, do koho se zamilujeme.

Dříve jsem nechápal, proč Nostradamus psal o tom, ţe po roce 2000 začnou lidi přicházet o vřelé city a budou vůči sobě agresivní. Nyní je jasné proč. Čím rychleji se láska proměňuje v připoutanost, tím rychleji zabíjí a rodí agresi. Čím vyšší je potěšení, tím více je utrpení z jeho ztráty. A nejvyšším potěšením po lásce k Bohu je láska lidská. Tedy, nejvíce agrese můţe způsobit láska k druhému člověku. Ne náhodou Kristus říkal, ţe hlavními nepřáteli člověka jsou jeho blízcí. Právě blízcí, ti, kdo nás nejvíce milují a připoutávají se k nám, nás jako první odpoutávají od Boha a nejspolehlivěji a nejrychleji nás zabíjejí.

Jakákoliv úroveň končí beznadějí a ve slepé uličce, ale potom se ukazuje, ţe je to jen základ pro jinou úroveň. Stoupáš trochu výš a místo slepé uličky vidíš další úroveň.

«Co dnes máme? — přemýšlel jsem. — Více či méně vyřešený problém s touhami, které nás spojují s minulostí a budoucností. Existuje rozsáhlejší struktura a podstata, kterou jsem určil jako budoucnost. Existuje struktura X, ve které je budoucnost i minulost. Nedávno se z hlubiny začala rýsovat ještě jedna struktura, spjatá hlavně s minulostí. Zatím je její pracovní název «osud».

Probíhá zajímavá evoluce, — pomyslel jsem si. — Všechny lidské vlastnosti jsem dokázal shrnout do dvou pojmů. Je to ţárlivost a pýcha. A v Bibli jsem našel jejich ekvivalenty — hřích Evy a hřích ďábla. Velmi dlouho jsem se pokoušel spojit tyto dva protiklady do jednoho, zdá se, ţe se mi to podařilo. Všechno spojila struktura tuţeb, spjatá s minulostí a budoucností. Jakoby jednotná struktura se opět rozpadla na dva proudy: na budoucnost s tématem ideálů, spravedlnosti, vyšších tuţeb a nadějí, a na téma osudu, spojeného s vůlí, schopnostmi, ovládáním a zkušeností minulosti. Budoucnost je spojena s touhami, ţárlivostí. Minulost je spojena s osudem, pýchou. A v jemnějším plánu se opět slučují v jednotnou strukturu, která navíc nemůţe existovat bez jednoty s Bohem.

Zdá se, ţe zákon zachování párování bude neustále přítomen, — pomyslel jsem si. — Začínáš zkoumat svět a z toho vyplývá určitá podstata. Nějakou dobu spolupůsobíš s ní, ale potom se objevuje její protiklad. Tím, jak toho poznáváš stále více, se tyto protiklady stále více přibliţují a spojují v jediný celek. A tento proces se opět opakuje jiţ s větším rozpětím.»

Aby člověk pochopil své problémy a překonal nedostatky, je mu obvykle dána nějaká situace. Potom jiná. Za rok třetí. Desítky situací se mohou protáhnout na mnoho let. Díky své diagnostice mohu podobných situací absolvovat tisíckrát více. A k jejich pochopení nepotřebuji sto let, ale pár dní. Taková rychlost je dobrá jen z jedné strany. A z druhé strany — příliš rychle dochází k nahromadění problémů.

Nedávno se mi dostala do ruky kníţka známého léčitele, který vydělal za krátkou dobu desítky miliónů dolarů. V kníţce navrhoval opakovat jako modlitbu následující frázi: «Já jsem síla, já jsem vůle, já jsem radost, já jsem láska!» Pamatuji si, co se se mnou stalo, kdyţ jsem tvrzení «miluji Boha» postavil aţ za tvrzení «miluji blízké» a «miluji tento svět». Jiţ za tři dny jsem téměř oslepl.

V posledních letech mnoho léčitelů vydělává peníze na lidském utrpení a dává rady, které jsou podle mého názoru vraţedné. Přesto se nikomu z nich nic špatného nestalo. Jak to říká jeden z teologů? Bůh za hříchy netrestá hned, proto ještě člověk před potrestáním stačí spáchat mnoho hříchů.

Hřích — to je ztráta lásky k Bohu. Pokud je lásky málo, pak naše duše nemůţe spojit protiklady a začíná se klanět jednomu z nich. Zachází do krajností a potom následuje agrese a destrukce.

Struktura X

V Rusku nyní dospívají k ideji celistvosti organismu. Ukazuje se, ţe léčit odděleně orgány člověka, různé nemoci je zbytečné, pokud je imunita na nule. Myslím si, ţe jiţ brzy lékaři dokáţou spojit pojem imunita s vnitřní energií organismu. A potom dokáţou pojem vnitřní energie spojit s emocionálním, psychickým stavem člověka. Poté si nejspíše musí všimnout, ţe energetiku organismu neovlivňují povrchní, ale extra hlubinné emoce, které se ukládají v podvědomí. No a dále je jiţ poměrně snadné zaznamenat spojitost mezi náhledem na svět, charakterem, osudem a zdravím.

Abychom obdrţeli energii, musíme být vnitřně laskavějšími, méně se uráţet, litovat a strachovat. Zdá se, ţe fyzický nedostatek energie nutí člověka být lepším. A naopak, přebytečné jídlo, tolerování tuţeb, fyzické pohodlí, sedavý způsob ţivota prudce zesilují vnější fyzickou energii a překrývají intenzitu vnitřní, vyšší energie duše. A kazí charakter. Člověk se stává rozezlenějším, lakomějším, depresivnějším. Jakmile se energie duše sniţuje, začíná slábnout tělo. A potom následují nemoci a urychlené stárnutí. Takţe, čím více se orientujeme na povrchní energii, tím méně jí nakonec bude. Proto ţijí dlouho a vyznačují se pevným zdravím ti lidé, kteří se dokáţou omezovat v jídle a sexu. Mimochodem, v prostředí dlouhověkých lidí se sexuální nevázanost a přejídání prakticky nevyskytují.

Zatím lékaři cíleně léčí nějaký orgán a dopují pacienta prášky. V kritické situaci, kdy zbývá málo času a situace nabrala setrvačnou sílu, je takový způsob léčby opodstatněný. Ale bez pochopení toho, jak vzniká nemoc, jak duše působí na tělo, se bude veškeré léčení omezovat na bombardování léky a operace.

V Rusku muţi umírají v průměru v padesáti pěti letech. Po padesátce u muţů začíná přechod a obvyklý reţim, na který si člověk zvykal tři desetiletí, se najednou stává přetěţujícím. Pokud k tomu přidáme záporné emoce, přejídání a vydatné popíjení alkoholu, které škodí organismu a způsobuje mu otravu, pak je klient téměř mrtev. A tak, jak výstiţně poznamenal jeden satirik, dávají v Rusku důchod po šedesátce, ale muţi ţijí jen do padesáti pěti.

Zkusme odpovědět na otázku, co znamená stárnutí. Adaptace organismu k pomalému sníţení energetické úrovně. Pokud zvýšíme vnitřní energetiku, stárnutí bude probíhat pomaleji. Vypovídají o tom fakta. Pokud člověk málo jí a hodně se hýbe, připojuje se ke zdroji jemné energie a ţije déle.

Nedávno jsem viděl rozhovor se známým akademikem, kterému je teď asi sto let. Prozradil hlavní recept na své mládí — vstávat od stolu s pocitem hladu, tj. s pocitem nedostatku vnější fyzické energie. Tedy, je potřeba se připojovat k dodatečnému zdroji, který je ve skutečnosti prvotní. Probíhá podvědomé směřování k Bohu, silné naladění na cit lásky.

K tomu, aby ţivá bytost přeţila, musí se přizpůsobit okolnímu prostředí. Pochopil jsem, proč máme takovou radost, kdyţ svítí slunce. Napodobujeme to, co vidíme. A kdyţ svítí slunce, naše duše začíná vydávat energii, a navzdory mrazu a studenému větru, vzniká výborná nálada. Přestáváme být závislí na okolním světě. Ale kdyţ slunce nesvítí, vnitřní energie se zastavuje a objevuje se pocit sklíčenosti a nespokojenosti. Proto je zdravý ten, komu slunce v duši svítí pořád, tj. dobrá nálada nezávisí na počasí.

Podstatou komunikace je oběť. První impuls jakékoliv komunikace — to je přání pomoct našemu společníkovi, dát mu energii, informace. A čím více probíhá vzájemný výdej, výměna energií, tím zajímavější vzniká rozhovor. Západní člověk, naladěný na uspokojování potřeb, se odnaučil komunikovat. K důvěrnému rozhovoru s neznámým člověkem je zapotřebí být upřímným a obětavým. To pomáhá zaţít cit lásky a uzdravuje po jakýchkoliv přetíţeních.

Výbuch energie nesmí být nikdy spotřebován na zabíjení v podobě uráţky. Silná uráţka na blízkého člověka, osud, neţivou přírodu je velmi nebezpečná. Uráţí se konzument, slabý člověk, ten, kdo nechce vydávat energii, ten, kdo se nepokouší změnit situaci. Kdyţ se ti nelíbí okolní svět — změň ho. Nemůţeš-li ho změnit, pak změň sebe. A potom se opět pokoušej změnit svět.

Kaţdá situace má vyšší zákonitost a je nasměrována na rozvoj. A pokud se mýlíme a za rozvoj povaţujeme dosaţení blaha našeho těla, rozvoj schopností nebo vědomí, pak blíţe ke stáří, kdyţ se rozvoj přeměňuje v degradaci, trpíme a jsme smutní. Ale pokud za rozvoj povaţujeme znásobení schopnosti milovat, pak zde slabost a stáří nejsou ţádnou překáţkou. Schopnost milovat nám nikdo nevezme.

Moje práce často přináší pocit vlastní převahy. Aby ne, přece je moţné řídit osud. A toho, ţe odchází láska, si nevšímáš. Ale kdyţ přichází bolest a poníţení, pak si najednou uvědomuješ, ţe lásky v duši bylo přece jen málo. A čím více jsi poníţen, tím větší cit lásky tě hřeje. «Mimochodem, struktura X také nemůţe existovat bez lásky», — vybavilo se mi.

Vesmír je jednotný. Vznikl z bodu a v jemném plánu nepřestává být bodem. A jakýkoliv objekt ve vesmíru zachovává absolutní vnitřní jednotu se vším existujícím. Jakákoliv fyzická struktura — to je uspořádaná energie. Uspořádanost — to je existence pevných vazeb. Uspořádaná vazba — to je souhrn příčiny a důsledku. Tam, v jemném plánu, kde je vesmír bodem, jsou příčina a důsledek jediným celkem. Podle toho, jak se vesmír rozšiřuje, vzdaluje se příčina stále více od důsledku. Potenciál mezi minulostí a budoucností se stává stále napjatějším. Celková energie vesmíru narůstá. Pro rovnováhu se energie musí přeměňovat v informaci. Energie — to jsou dva rozdělené proudy času. Pokud je stlačíme do bodu, vznikne informace.

Rozvoj jakéhokoliv objektu ve vesmíru znamená přeměnu informace v energii a potom návrat do výchozího bodu.

Svit hvězd, včetně našeho Slunce, je podmíněn tím, ţe v nich probíhá proces termojaderné syntézy. Při tom vznikají nové prvky. Jakákoliv hvězda se snaţí přeměnit energii v informaci. Hvězda ze sebe chrlí planety, ve kterých je méně energie, ale více informací. Úkolem planety je vytvořit co moţná nejvíce příčinně-důsledkových vazeb jiţ ne v podobě jednotlivých atomů nebo molekul, ale v podobě sloţitých sloučenin. Čím více vazeb je v těchto sloučeninách, tím více energie se v nich můţe rozpouštět.

Největší hustota informace, a tedy skryté energie, je v ţivé přírodě. Pokud informaci ţivé bytosti přeměníme na energii, bude jí mnohem více, neţ se uvolňuje při atomovém výbuchu. Tedy, vznik ţivota na Zemi i jiných planetách je jevem hluboce zákonitým.

Energie se stlačuje a přeměňuje v informaci, čas se stlačuje a přeměňuje v bod. Úroveň stlačení času a energie v ţivé přírodě je mnohem vyšší neţ v neţivé.

Čím se ţivý objekt liší od neţivého? Rychlostí přechodu energie v informaci a naopak. Jaký je hlavní příznak jakékoliv bytosti? Homeostaze, tj. neměnnost vnitřního sloţení a přítomnost zpětné vazby, tj. reakce na okolní prostředí. K podpoře homeostaze je nutné uvolňování energie. Pro existenci reakce je nezbytné přeměnit energii v informaci.

Představme si, ţe se buňka ocitla v nepříznivém prostředí. Aby přeţila, musí rychle reagovat. Celý souhrn vnějších vlivů je potřeba za krátkou dobu stlačit do bodu, spojit se zkušeností z minulosti a učinit závěry do budoucnosti. To znamená, ţe reakce ţivé bytosti na okolní svět je nemoţná bez zkušenosti minulosti a bez předvídání budoucnosti. Tedy, reakce ţivé bytosti na prostředí je nemoţná bez sevření času, přechodu energie v informaci. A reakce organismu na prostředí — to je akt přeměny informace v energii.

V ţivé bytosti neustále probíhají dva protikladné procesy. Energie v podobě dvou proudů času se stlačuje v informaci, program, správné pochopení. To všechno je moţné nazvat vlivem. A dále vlastně vzniká reakce na okolní prostředí, kdy se program realizuje ve skutečnosti. Rozvoj ţivé bytosti ani tak neprobíhá ve směru urychlení reakce, jako v rozsahu podchycení dvou proudů času. To znamená, ţe v ţivé bytosti probíhá rozvoj paměti a nahromadění ţivotních zkušeností a zároveň intuice a schopnosti předvídat. A to je právě spojení dvou proudů času.

To, co jsem nazval strukturou X, se ukázalo být ţivotem. Naše vědomí je souhrnem paměti a intuice, předvídání. Vědomí existuje jako spojení uplynulých událostí s těmi, které nastanou. A kdyţ vzpomínáme na minulost, je to vţdy směřováno do budoucnosti. Jakmile člověk začíná ţít jen minulostí nebo budoucností, vědomí začíná degradovat. To, co nazýváme přítomností, je ve skutečnosti souhrn minulosti a budoucnosti, které jsou v jemném plánu jediným celkem.

Kdyţ jsem se pokoušel uvidět v jemném plánu, jak na zemi vznikal ţivot, objevil se zajímavý obrázek. Samotný ţivot se nejprve objevil jako forma vědomí mimo zemi. Spojení energie slunce jako muţského principu a energie země jako ţenského principu vedlo k vytvoření struktury pole s dvěma různými proudy času.

Přestoţe země vzešla ze slunce a převládá v ní ţenský, materiální princip, v jemném plánu nepřestává být jednotnou se sluncem. Právě proto se struktura pole s dvěma proudy času nerozpadla na dvě části. Země a slunce nepřestávají být v jemném plánu jednotným celkem.

Ţivot, který vznikl v podobě vědomí, se vyvíjel v atmosféře země. A potom se spustil na zem v oblasti jiţní Afriky, do Indického oceánu. Informační a energetická struktura se fyzicky ztělesnila ve vodě.

Jde o to, ţe voda má paměť. Voda je amorfní a zároveň strukturovaná. Přechod energie v informaci probíhá ve vodě nepřetrţitě. Při nevelkých rozdílech teploty se můţe voda dostat do pevného, kapalného nebo plynného skupenství. Dva kousky ledu jsou zcela odlišné předměty, a potom led taje a přeměňuje se v jednu louţi. Povrchní jednota se rozpadá, vnitřní jednota se zachovává. Voda neustále mění podobu, ale nemění obsah — stejně jako vesmír. Voda je jakoby modelem universa. Proto se biopolní podoba ţivota ve fyzickém plánu mohla uskutečnit právě ve vodě. Tam vědomí získalo tělo. Muţský princip vytvořil ţenský princip. Došlo k «vyhnání z ráje». Ţivot mohl vzniknout ve vodě jen v podobě dipólu, tj. musel se skládat ze dvou polovin, z dvou pólů spojených dohromady. A i kdyby se fyzický ţivot rozvíjel sebevíce, stejně je zachován v podobě prvotní struktury pole. A hlavní nahromadění informace probíhá právě na úrovni pole a jen se kopíruje našimi geny. V prvotní protobuňce byla jedna část orientována na vzájemné působení s budoucností a druhá — na působení s minulostí a přítomností.

Nejspíše vznikl ţivot v oceánu jako jediný organismus — myslící oceán s dvojpolární časovou orientací. Dvě polokoule země, západní a východní, orientovanost země na dva proudy času, střídání dne a noci pomáhaly tomuto organismu přeměňovat informační strukturu ve fyzickou. A prvotní kapky, původně neoddělitelně spojené dohromady, časem získávaly stále větší individualitu. Informace se proměňovala v energii a tělo. A aţ do současnosti všechno ţivé na Zemi, při vší vnější rozmanitosti, nepřestává být jediným organismem, tedy, v jemném plánu lidé nesou zodpovědnost nejen jeden za druhého, ale i za všechno ţivé na zemi.

Pokoušel jsem se podívat, kým jsem byl před třemi a půl miliardami let. Ukazuje se, ţe jsem vypadal jako prvok a nacházel se ve vodě. Jedna polovina byla v podobě bičíků, zdá se, ţe byla spojena s minulostí, a druhá, v podobě bublinky, byla spojena s budoucností.

V podstatě jakákoliv ţivá bytost nese v sobě informaci o celém vesmíru od okamţiku jejího vzniku. Tato kontinuita a paměť znovu dokazuje ideu absolutní jednoty vesmíru v prostoru a čase. Proto embryo člověka v prvních fázích svého ţivota vypadá jako prvok, rybka, plaz s ocasem. Absolutní paměť na události, které se staly ve vesmíru, se dubluje na fyzické úrovni v podobě úrovní evoluce fyzických bytostí.

Pohyb není moţný bez vzájemného působení dvou proudů času. Proto DNA odpovídá v buňce převáţně za minulost a současnost, a membrána — převáţně za budoucnost a současnost. Proto má člověk dvě mozkové hemisféry. Levá hemisféra je spjata s tělesným vědomím, s nahromaděnou zkušeností, a pravá — s citovými obrazy, intuicí a je orientována na budoucnost. Pravá strana těla člověka je orientována více na budoucnost, levá — na minulost.

Přemýšlím: «Pokud je ţivot taková harmonická struktura, tak proč závislost na něm způsobuje tolik problémů?» Nejspíše je tu řeč o fyzické struktuře ţivota. Povrchní struktura, spojená s tělem, je malinkou částí biopolní formy ţivota. A naše tělesné vědomí je malinkou částí toho, co nazýváme podvědomím a supervědomím. Náš tělesný ţivot je připoután ke dvěma instinktům: k instinktu sebezáchovy a k instinktu pokračování rodu. Přitom instinkt pokračování rodu se ukazuje být důleţitější. Proto nejen lidé, ale i zvířata často obětují ţivot, aby zachránila své potomky. Uctívání sexuality, která je prostředkem pokračování fyzického ţivota, zvyšuje závislost na ţivotě, vede k poklesu imunity, oslabení sexuality a nakonec ke ztrátě samotného ţivota.

«Zvláštní, — pomyslel jsem si, — v předchozích kníţkách jsem se jiţ zabýval tématem ţárlivosti a pýchy, ţivota a tuţeb.» Dlouho jsem přemýšlel nad tímto tématem a postupně jsem začal chápat, co se stalo. Dříve u mě nebyly lidské hodnoty systémově organizovány. A nyní se ukázaly být spojené s fundamentálními principy vesmíru, takovými jako jsou čas, energie, hmota. Abychom pocítili absolutní jednotu s vesmírem, musíme překonávat závislost na jeho jednotlivých částech. A bez ohledu na to, jak daleko nás poznání zavedlo, musíme být neustále zaměřeni na jednotu. A nejvyšší jednota — to je láska k Bohu. Pokud je této lásky nedostatek, části ztrácejí svou vnitřní spojitost a jednotu a potom se odtrhávají jedna od druhé a zanikají.

Proces ztráty lásky můţe probíhat nejen na fyzické, ale i na úrovni pole. A ţivot ve formě pole, vědomí, můţe také zanikat bez lásky. Nejspíše o tom vypráví podobenství o ďáblovi. Nejmoudřejší a nejtalentovanější anděl, s největší vůlí a schopnostmi postavil své vědomí nad lásku a stala se mu tragédie — stal se ďáblem. Kdyţ se tento proces realizuje na úrovni pole, opakuje se pak i na fyzické. Jiţ nejchytřejší a nejcílevědomější učedník Jeţíše Krista, který vykonával funkci správce a dohlíţel na pokladnu, se rozhodl, ţe láska je druhotná a vědomí společně s mravností a ideály jsou na prvním místě. A uţ zaţívá tragédii.

V duši kaţdého z nás je přítomen Jidáš. A v našich duších téměř kaţdý den probíhají tragédie, které nevnímáme. Ţivot bez lásky nic neznamená. A vědomí bez lásky také nic neznamená. Bohuţel, často to pochopíme, aţ kdyţ přicházíme jak o zdraví, tak i o ţivot a vědomí. Ale vţdy je v našem ţivotě přítomen maják, který nikdy nezhasne, který nás vţdy dostane z jakékoliv bezvýchodné situace, který nám nikdo nezastíní, od kterého se můţeme jen sami odvrátit a ztratit cestu. A jak se nazývá, čtenář jiţ ví.

Přednáška v charkově

Kaţdá přednáška má své vlastní kouzlo. V Petrohradě a Moskvě je publikum připravené. Tady se vyţaduje vzlet mysli, nová informace. V jiných městech často naráţím na lidi nepřipravené. Uzdravte mě — to je jejich hlavní motto. «Chalaf» znamená v překladu z moderní hebrejštiny «mléko». Mléko dostává dítě od matky bezplatně, ale energii a péči, obdrţenou od matky, musí potom dítě vrátit v podobě úcty a péče o rodiče. To je odvěká podstata přírody, zákon dialektiky, chcete-li.

Vesmír se rozpíná a stlačuje, pulsuje, a střídání těchto protikladů vytváří pohyb a rozvoj. Pokud existuje rozdíl potenciálů — k pohybu dojde. Při nízké energetice se člověk zaměřuje nejprve na jeden potenciál a potom na druhý. Vzniká rozdíl potenciálů v čase. Na vysoké úrovni rozvoje existují dva potenciály jako dva protiklady vedle sebe. Ten, kdo se snaţí rozdělit celý svět na dobro a zlo, ţije jedním potenciálem. Ale pokud člověk chce, aby se jeho srdce jen svíralo, zemře. Pokud očekává jen rozevření, zemře také. Aby člověk ţil, musí srdce pracovat ve dvou protikladných cyklech — sevření a rozevření. Člověk můţe dostávat tak mnoho, kolik chce, ale jedině v tom případě, kdy je ochoten dávat neméně. Kdyţ mi ještě v dětství a mládí někdo prokázal laskavost a já se mu za to nemohl odvděčit, říkal jsem si: musím si dobře pamatovat to dobré a potom se někdy vynasnaţím dát více, neţ jsem dostal.

Od slova «chalaf» bylo odvozeno ruské slovo «chaljava», vyjadřující přání něco získat zadarmo. Mít vysoký plat, aniţ bychom pracovali, být zdravý, aniţ bychom se při tom měnili, usilovně na sobě pracovali. Zdraví si zasluhujeme stejně jako peníze. Vychovávat své emoce

— to je těţká práce, jen výplatu neobdrţíme ihned.

Podvodník musí člověka přesvědčit o tom, ţe za pár halířů můţe získat to, co stojí mnohem více, a někdy ani není potřeba přesvědčovat: takových lidí je mnoho. Sami vyhledávají podvodníky. A tak uţ celá armáda léčitelů, čarodějů, senzibilů slibuje jakákoliv blaha: zdraví, štěstí, splnění přání. Není potřeba se měnit, není potřeba se starat o duši — přijď a všechno dostaneš. Jiní jednají vynalézavěji. Berou velké peníze a přesvědčují, ţe učiní člověka zdravým a šťastným. Neučiní!

Naše zdraví, náš osud — to je náš náhled na svět, náš charakter. Nesprávný náhled na svět — to je jiţ nemoc. Vzpomínám si na včerejší přednášku v Charkově. Přede mnou vyplouvají obličeje lidí, kteří mi pokládají otázky. V druhé řadě se zvedá muţ.

— Můj syn má rakovinu, — říká, — je v kritické situaci. Mohl byste mu pomoct? Můţete teď provést diagnostiku mého syna?

Rozumím tomu člověku. Kdyţ je nemocné a umírá vaše dítě, jsou to muka, ale zároveň vidím, ţe jeho duše je přeplněna odsuzováním lidí, jeho duše uctívá duchovnost, zásady, ideály. Je to pro něho důleţitější neţ láska, je to pro něho nedotknutelné. Řečeno mým jazykem, lpění na budoucnosti, ideálech je obrovské. Moţná, ţe četl mé knihy, moţná, ţe se snaţil něco změnit, ale já teď vidím jeho podvědomí, a tam se nic nezměnilo. Tedy, buď neuvěřil, nebo zlenivěl, anebo prostě nečetl moje knihy. Dítě mnohonásobně zesiluje emoce rodičů. Zajímá mě, zda mi otec uvěří, kdyţ mu teď řeknu, ţe jeho dítě podvědomě zabíjí všechny lidi. Vţdyť odsuzování a uráţky — to je vraţda. A při pohledu do očí muţe chápu, ţe asi jen sotva.

Kdyţ mě prosí, abych se podíval na nemocné děti, často se omezuji na jejich rodiče. Jaký smysl má hodnotit stav nemocného dítěte, kdyţ rodiče podvědomě nenávidí sebe nebo druhé. Jak mohou pomoct svému dítěti, kdyţ se sami nezměnili?

— Nepřekonal jste odsuzování lidí, — říkám muţi. — Nemůţete přijmout traumatizující situaci, nedokáţete zachovat lásku při krachu ideálů a nadějí. Kdyţ se dokáţete změnit, pomůţete dítěti.

Vidím, ţe muţ mě nechápe. Omráčený si sedá na svoje místo, vyzařuje z něj fluidum nechápání.

Naše city — to je pole, a my pociťujeme jeden druhého na jakoukoliv vzdálenost. Ještě se mi chce něco říct tomu muţi, ale brzdím se. Zaţil jsem to jiţ mnohokrát — je zbytečné a dokonce škodlivé pomáhat tomu, kdo nechce pomáhat sám sobě. Prostě si představoval moji pomoc jinak. A co jsem měl říct? Váš syn je zdravý, jděte domů? Tak to nejde.

Existuje takový pojem jako psychologické nasměrování. Člověk vidí svět takovým, jakým ho očekává vidět, a dokonce i kdyţ se realita liší od očekávané představy, člověk se chová v rámci svého modelu. Kdyţ se domníváme, ţe vidíme okolní svět v jeho úplně reálné skutečnosti, naivně se mýlíme. Kaţdá ţivá bytost vytváří emocionální model okolního světa. Dá se říct, ţe je to jeho obraz světa. Jeho podpora a rozvoj zabírají velmi mnoho energie. Ale ve skutečnosti nevidíme reálný svět. Ţijeme ve světě vytvořeném našimi myšlenkami a emocemi a reagujeme na svět v rámci našeho modelu a nemilosrdně odhazujeme to, co mu neodpovídá. A kdyţ se náš model začíná příliš lišit od skutečnosti, stále agresivněji ho bráníme, potom propadáme sklíčenosti, jsme nemocní a umíráme. Na změnu modelu světa je spotřebováno velmi mnoho sil. Člověka s úzkým, omezeným modelem světa nazývají hlupákem. Hlupák trvající na svém — to je člověk, který se nechce vyvíjet. Tento člověk je odsouzen. A kdyţ se o takového člověka bude starat stát, podporuje takovým způsobem proces degradace, pak tento stát bude také degradovat a umírat.

Vzpomínám si na moudrý citát, který jsem si přečetl v jednom z časopisů: Kdyţ chceš pomoct začátečníkovi — pracuj vedle něj; kdyţ chceš pomoct staříkovi — pracuj místo něho; kdyţ chceš pomoct mistrovi — nepřekáţej; kdyţ chceš pomoct hlupákovi — sám jsi hlupák! V překladu to znamená, ţe člověk se zúţeným modelem světa neuslyší správné rady. Nejprve musí být jeho model narušen — to mohou způsobit nemoci, neštěstí, nepříjemnosti. A jen kdyţ člověk cítí, ţe jeho model je nereálný, otevírá se nové informaci. Je to jeho osobní, často mučivá volba.

Ve čtvrté řadě se zvedá mladá ţena a vypráví svůj příběh:

— Dávno čtu vaše knihy, ale zkouškou jsem asi neprošla, a proto jsem se rozešla s manţelem. Nyní ţiji sama a vychovávám malou dceru, je to velmi těţké. Chci rozvíjet svou duchovnost, ale vůbec nemám čas. Cítím, ţe jsem v bezvýchodné situaci, začínám mít depresi. Chci opustit dceru a odejít do kláštera. Řekněte mi, mohu to udělat?

Chápu, proč se rozešla s manţelem. Ţena, která uctívá duchovnost, nemůţe muţi odpustit. Všechno, co uctíváme, musí být věčné a neměnné. Při uctívání duchovnosti uctíváme dokonalost a jakákoliv odchylka od ideálu, jakákoliv nespravedlnost nám nedává šanci zachovat lásku a shovívavost.

Upřeně se dívám na ţenu a chápu, ţe říkat jí, ţe lpí na ideálech, je zbytečné, ţe má zkreslenou představu světa, ţe v jejím modelu světa je pojem lásky zaměněn pojmem duchovnosti. Vzniká pauza. Celý sál se na mě dívá s očekáváním, co řeknu.

— Co je to duchovnost? — obracím se k ţeně.

Nechápavě mlčí. Myslím, ţe ve skutečnosti nesměřuje k duchovnosti. Prostě se chce dostat z bolestivé situace. Je pro ni těţké ţít, vytvořila si krásný a pohodlný model — spravedlivý a krásný svět duchovnosti. Pravděpodobně je to klášter, tam se jí uleví. Její vnitřní uctívání duchovnosti — to je touha odejít do krásného, čistého, bezkonfliktního světa; prostě chce být v ráji a pohrdá manţelem a tímto světem kvůli bolesti, kterou jí způsobují. Chce krásnou a čistou lásku bez bolesti, utrpení a změn, chce, aby se její srdce jen rozevíralo a nikdy nesvíralo.

Bolest překonává směřováním k lásce a Bohu. Kdyţ začínáme vidět Boţské ve všem a reagovat na jakékoliv nepohodlí vzplanutím lásky, pak se objevuje energie pro přeměnu, výchovu tohoto světa, jeho ovládání. Tato ţena se nenaučila milovat a chce prostě utéct před bolestí. Co dělají mniši v klášteře? Pracují, odpoutávají se od všeho, omezují se a potlačují všechno v sobě, modlí se. A tato ţena se nyní nachází ve stejném stavu. Musí pracovat, aby uţivila dceru. Její moţnosti jsou omezené a ona se musí v mnohém omezovat, ale vţdy je moţné si najít čas na modlitbu. Je jiţ v klášteře, ale nechápe to a ani to pochopit nechce.

Okolní svět — to je styčný bod naší lásky. Je to moţnost vydávat energii — miluj, raduj se, modli se! Duchovnost — to je odvozenina od lásky. Po přednášce jsem poloţil otázku svým posluchačům: Jaké jsou příznaky duchovního člověka? Ale nikdo pořádně nemohl odpovědět. Začal jsem jim pomáhat:

— Můţe být duchovní člověk přísný?

— Můţe.

— Můţe být lakomý?

— Nemůţe.

— Tak vidíte, na jednu vlastnost jsme jiţ přišli. Můţe duchovní člověk nenávidět?

— Samozřejmě, ţe ne.

— A uráţet se?

— Také ne, duchovní člověk odpouští snadněji neţ jiní.

— A odsuzovat jiné duchovní člověk můţe? Chvíli bylo ticho.

— Skutečně duchovní člověk by neměl odsuzovat jiné, — s patrnou nejistotou poznamenává jeden z posluchačů.

— Co je to skutečná duchovnost? Opět pauza.

— Duchovní člověk je nejen chytrý, ale i moudrý, — napovídám. — A moudrost — to je rozum spojený s láskou. Můţe se duchovní člověk přejídat?

— Ne, — odpovídají jednohlasně. — Naopak, jí méně neţ ostatní. Ne náhodou se říká: Je ţiv duchem svatým.

— A můţe být duchovní člověk zištný, dotěrný, závistivý?

— Samozřejmě, ţe ne, — následovala okamţitá odpověď.

— Zobecníme si naše závěry, — navrhl jsem. — Zpravidla je duchovní člověk moudrý, tj. vidí příčinně-důsledkovou spojitost událostí v okolním světě. Chápe, ţe existuje spojitost mezi činem a jeho důsledky, coţ znamená, ţe duchovní člověk je moudrý a prozíravý. Má rozvinuté strategické myšlení, tj. vidí následky našich činů v daleké budoucnosti. Duchovní člověk pociťuje jednotu se všemi lidmi, proto je pro něho nemoţné poníţit, urazit, zradit jiného člověka. Duchovnímu člověku je vlastní nezištnost. Umí se obětovat, potlačovat své touhy, starat se o druhé. Duchovní člověk můţe být přísný a zásadový, kdyţ hájí svou lásku a morálku, nepodřizuje se jiným. Pokusíme se zobecnit tyto momenty.

Člověk, který překonal závist, lakomost, uctívání jídla a sexu, — to je člověk, který zmenšil svou závislost na okolním světě a svém těle. Jak dosáhnout sníţení této závislosti? Obětováním a omezováním se. Abychom mysleli abstraktně, je potřeba se odpoutat od objektu; abychom se stali moudrými, je potřeba se odpoutat od tohoto světa. Proto půst, zdrţenlivost, samota, mlčení napomáhají duchovnosti. Kdyţ se odpoutáváme od materiálního světa, snadněji pronikneme do jemných plánů. Právě tam je úroveň jednoty mnohem vyšší. Tam jsou lépe vidět souvislosti mezi jevy, tam je vidět budoucnost. Odtud pramení zvýšené schopnosti, s průnikem do jemných plánů závislost na materiálním světě prudce klesá.

Ale to je všeho všudy jen proniknutí do jemných plánů. Nezapomínejte, ţe nejvyšší duchovní bytostí je ďábel. Proto, pokud se postíme, omezujeme se ve vnějších funkcích, mlčíme a odpoutáváme se od všeho, coţ znamená, ţe posíláme vnější energii do jemných plánů. Od jednoho potenciálu přecházíme k druhému. Ale pokud začínáme uctívat tuto duchovnost, bude z naší duše odcházet láska stejně, jako kdybychom uctívali jen materiálno. Proto Kristus říkal: «Blahoslovení chudí duchem.»

Ďábel — to je génius bez lásky. Je potřeba chápat, ţe duchovnost — to je jen jeden z aspektů poznání Boţského. A duchovno a materiálno musí být zahřáto láskou. Ten, kdo uctívá peníze, touhy, blahobyt, se stává zvířetem. Ten, kdo uctívá odpoutanost, jemné plány, odhalení schopností, se proměňuje v ďábla. A pouze ten, kdo uctívá lásku, můţe být duchovní a nemusí se vyhýbat materiálnu, kdyţ se pravidelně omezuje jak v jednom, tak i v druhém. Omezovat se je potřeba i v duchovnu.

Nelze rozvíjet schopnosti u dítěte, kterého nenaučili mravnosti. Pokud dítě neumí milovat, aktivní rozvoj jeho schopností ho rychleji promění ve zločince, ať jiţ fyzického či duchovního. Pokud se civilizace nenaučila milovat, a začínají se rozplývat její mravní normy, je potřeba zabrzdit technický pokrok, jinak bude taková civilizace plodit lidi-ďábly a nakonec zahyne. Skutečně duchovní člověk je nejen ten, kdo se můţe omezit v materiálnu kvůli duchovnosti, ale je to i ten, kdo se můţe omezit v duchovnosti kvůli lásce. A pokud chceme pochopit, co znamená cit lásky v celé své plnosti, pak musíme nevyhnutelně dojít k Bohu, neboť vyšší jednota je v lásce Boţské. V této lásce se celý vesmír stlačuje do bodu a přesahuje hranice času.

Co je to pýcha a ţárlivost? Je to čas, který se rozdělil na dva proudy, je to prostor, který vznikl v čase. Pokud stojí milovaný objekt výše vás, směřujete k němu, bojíte se ho ztratit, coţ rodí ţárlivost. Pokud stojí milovaný objekt níţe vás, ovládáte ho, kontrolujete ho, a to rodí pýchu. Jedno i druhé — to jsou příznaky toho, ţe patříte k tomuto světu. K tomu, abychom překonali ţárlivost, je potřeba omezovat své touhy a odpouštět bolest milovanému člověku. K tomu, abychom překonali pýchu, je potřeba se obětovat a nelitovat minulosti. Jedním z hlavních příznaků vnitřní pýchy je nepřijetí minulosti. Invalida můţe stále, kaţdou vteřinu, litovat, ţe se takovým narodil nebo stal. Je to velmi váţná zkouška. Můţe se proměnit v nepřetrţitou vlnu sebezničení, anebo naopak, můţe se stát blahodárným nástrojem rozvoje duše. A kaţdou vteřinu, kdy se ve vaší duši rodí energie a připravuje se přeměnit v lítost nad minulostí a její nepřijetí, zdrţte se toho, proměňte ji v lásku a směřování k Bohu.

Uctívat nelze sebe, ani druhé. Pokud v jednom ţivotě uctíváme levé, v následujícím ţivotě budeme uctívat pravé. Kdyţ je lásky k Bohu málo, myšlení člověka se stává jednopólovým. Aby byl člověk šťastný, musí někoho potlačovat. A tak nejprve pošlapává druhé, potom sebe. Je nezbytné pečovat o sebe, o svůj blahobyt, nelze potlačovat své touhy, snaţit se je zlikvidovat. V kaţdém našem přání je Boţská jiskra, proto přání nesmíme potlačovat, ale vychovávat, transformovat.

Existují dva extrémy. Jeden — kdyţ člověk uctívá sebe a stává se absolutním egoistou, pak se v něm stále více projevuje hulvátství, pohrdání jinými lidmi, coţ znamená, ţe takový člověk se stává stále více agresivním; a existuje druhý extrém — uctívání lidí. V pravoslaví se to nazývá «čelověkougodije», coţ je chorobná závislost na lidském mínění. Absolutní altruismus také zesiluje vnitřní agresi, protoţe zesiluje závislost na okolním světě. Neustálé potlačování sebe v zájmu druhých rodí vnitřní nenávist k okolnímu světu, coţ je přirozené. Dříve či později začínáme nenávidět to, co uctíváme. Proto výzvy k absolutnímu altruismu jsou vhodné jen pro úplné egoisty.

Ve všem musí existovat zlatá střední cesta, ale zákony vývoje přece jen vyţadují, aby se člověk více zaměřoval na výdej neţ spotřebu, pak se bude vyvíjet. Buňka myslí na sebe, ale větší část energie dává organismu. Porovnejte dvě fráze. Člověk se zabil, aby zachránil společnost — v běţném ţivotě je to nazýváno hrdinstvím. A teď to porovnejte s jinou frází: člověk zabil společnost, aby zachránil sebe — vyberte takovému činu odpovídající název.

Obvyklé socialistické stereotypy nás učily bezvýhradně se obětovat a zapomínat na sebe kvůli společnosti, coţ zákonitě vedlo k uctívání společnosti, a je to zcela přirozené. V ateistickém státě je nezbytné uctívat buď pohanského vůdce nebo pohanskou společnost. Skutečně věřící člověk se bude starat o sebe i o druhé, ale včas tuto péči přibrzdí, omezuje své potřeby a přerušuje péči o druhé, jestliţe je začíná mravně kazit. Altruismus by neměl ničit důstojnost člověka. Péče o jiného člověka nesmí být povýšena na úroveň absolutna.

Nyní začínají evropské státy horečnatě přehodnocovat svůj vztah k emigrantům. Jednostranný přístup k nim vedl k váţným demografickým problémům. Jenom se starat o člověka je málo, je potřeba od něho i mnohé vyţadovat. Poţadovat zvýšení kultury, studium jazyka, rozvoj sociálního myšlení, tj. proměnu v plnohodnotného občana společnosti. Ale místo toho jim dávali peníze, poskytovali ochranu, sociální jistoty, coţ u přistěhovalců nakonec vedlo k lepšímu postavení v porovnání s původními obyvateli. A najednou Evropané a Američané s hrůzou uviděli, ţe se přistěhovalci nechtějí učit, dodrţovat zákony, pracovat pro blaho společnosti a ţe začínají aktivně parazitovat a ţít na úkor jiných. Ukazuje se, ţe dobrota a péče musí být adresné. Ne kaţdému je moţné pomáhat a ne kaţdého je moţné přijímat. Jak ostře, ale přesně, řekla jedna slavná zpěvačka: „ Je potřeba pomáhat silným a peníze dávat bohatým». Dát peníze chudému znamená ho mravně zkazit. Chudému je potřeba dát kousek chleba. Pomoct slabému také znamená mravně ho zkazit. Lidi je potřeba naučit, aby se o sebe starali sami.

Pomáhat je moţné tomu, kdo je ochoten se rozvíjet, měnit, procházet mučivými etapami zdokonalování. Pomoc dítěti je nezbytná, pomoc mladíkovi musí být poloviční a pomoc dospělému musí být minimální. Pokud se člověk nenaučil a nechce vydávat energii a lásku, pak pomáhat mu je škodlivé a nebezpečné, protoţe tato pomoc bude u něj jen podporovat jeho odmítání lásky. Proto musí stát pomáhat invalidům a na oplátku od nich vyţadovat morální zdokonalování, přestoţe to zní podivně. To znamená, ţe člověk musí chápat, ţe peníze a pomoc nedostává proto, ţe je invalida, ale ţe to je záloha pro jeho vnitřní rozvoj. Pokud Bůh v něčem omezuje, vţdy otevírá moţnosti v něčem jiném.

Klasický staroindický názor na problém nemoci a invalidity je zaloţen na tom, ţe jsou povaţovány za odplatu za hříchy. Existuje legenda, ţe ve starobylém Izraeli byla kniha, kde bylo zapsáno, za jaký hřích je dána jaká nemoc. A Ţidé ji zakopali, aby nikdo nevěděl, jaká nemoc za jaký hřích následuje. Teprve nedávno jsem pochopil proč. Aby nebyl nemocný člověk odsuzován a přezírán.

Křesťanství vykročilo na vyšší úroveň chápání, protoţe v něm byla vyšší úroveň lásky k Bohu. Zde byla odhalena jiţ jiná skutečnost: nemoci — to není ani tak odplata za chyby, jako příprava duše na nadcházející velké události. Ať chceme nebo ne, nemoc nás nutí směřovat k Bohu. K tomu je předurčena. A čím více směřujeme k Bohu, tím méně jsme nemocní.

Na této přednášce jsem lidem v sálu říkal: «Kdyţ dáte peníze hlupákovi, nedokáţe je vyuţít a přijde o ně. Jeden člověk v Americe vyhrál ohromné peníze v loterii, okamţitě si šel koupit nové «Ferrari» a za půl hodiny se v něm zabil. Proto hlupákům shora obvykle peníze nedávají, je to k jejich prospěchu. To samé je s energií. Pokud dostane energii člověk, který ji neumí vyuţít, zabije ho. Ten, kdo neumí omezovat své touhy, převádět energii svých instinktů na energii Boţskou, toho učiní přebytečná energie ţádostivým, lakomým, ambiciózním, krutým atd. Proto má člověk s nesprávným náhledem na svět a zvyky často minimum energie — jen k tomu, aby přeţil. Nebo onemocní, aby bylo pozastaveno jeho nesprávné chování a způsob ţivota.

Končím přednášku, hučí mi v hlavě. Měl jsem skončit před 20 minutami. Sám jsem se ocitl v pasti závislosti na lidském mínění a okamţitě se změnila reakce lidí — dej, dej, teď hned! Pomoz nám okamţitě! Zachraň nás! Tak toto se objevilo v očích lidí v posledních minutách. Odcházím z pódia, jdu chodbou. Je potřeba, abych zašel do maskérny a vzpamatoval se.

Snaţím se podívat, zda jsem něco narušil na konci přednášky, a vidím dvojnásobné přání smrti v plánu svého šťastného osudu. Tj. pomoc druhým lidem se začala proměňovat v sebezničení, přičemţ bez zvláštní potřeby. No nic, uklidňuji sám sebe. Všechno nejde hned — naučím se to. Dříve bych byl naštvaný na lidi, kteří vysáli mou energii, a říkal bych si: Tak, konec, víckrát uţ takovým lidem nebudu pomáhat! Nyní uţ uvaţuji jinak: Lidé za to nemůţou, to můj nesprávný postoj k světu je k tomu pobídnul. Pomoc musí být správná! Je potřeba překonat uctívání nejen obvyklých hodnot, ale i těch vyšších lidských. Také není potřeba uctívat pomoc druhým lidem. Nesmíme zapomínat na vůli Stvořitele a není potřeba jí konkurovat. Hlavní pomoc přichází od Něho. A kdyţ pacient zapomene na léčitele a bude směřovat k lásce a Bohu, bude to začátek uzdravení.

Jedu v autě a dívám se z okna na město, ozářené sluncem. Hezký letní den, přestoţe je jiţ konec září. V duši se objevuje lehkost, která se zesiluje, nehledě na mou vnější unavenost.

«To znamená, ţe náhled na svět se vyrovnává, kdyţ se objevila energie,» — myslím si. A tento pocit vzletu na ničem nezávisí. Pokud správně pomáháme druhým, znamená to, ţe pomáháme i sobě. A není důleţité, zda je teď venku liják s pronikavým větrem, nebo svítí slunce. «Práce je dokončena, — pomyslím si, — a výsledky nejsou špatné.»

Budoucnost

V lednu roku 2006 jsem měl vystoupení v Charkově. Reklama běţela asi od poloviny prosince, lístky byly v prodeji měsíc před vystoupením. Často jsem zván, abych pronesl přednášku v různých městech, ale ve většině případů to odmítám. Hlavní příčina spočívá v tom, ţe od okamţiku mého prvního natáčení na videokameru jsem se rozhodl neopakovat.