Бесплатный фрагмент - Diagnostika karmy

Příjem pacientů

25. březen roku 2003. Venku je nádherný den, svítí slunce. Sedím v kanceláři a drţím se za hlavu. Je jakoby naplněna olovem. Vţdyť jsem si říkal — není potřeba přijímat jednotlivé pacienty. Nalaďuji se jako na celou skupinu, ale chybí jim příprava, schéma je totéţ. Pacientka s rakovinou, zţelelo se mi jí, rozhodl jsem se jí dát konzultaci. Jaký je výsledek? Zákonitý — vůbec nepochopila to, co jsem jí říkal. Teď mě třeští hlava a snaţím se dělat závěry.

Vzpomínám si na telefonát v Moskvě. Ţena vypátrala můj telefon a snaţně mě prosila, abych jí poskytl konzultaci. Její dcera umírá na rakovinu. Telefon zvedl můj známý, obrací se ke mně:

— Řekneš něco?

City mi nedovolují odpovědět. Odmítavě kývám hlavou. Známý nechápavě povytahuje obočí.

— Moţná, ţe jí přece jen něco řekneš, vţdyť jí umírá dcera.

— Nic té ţeně neřeknu.

Ale ţena tam brečí a nepřestává se vzlykem prosit. Můj známý nepokládá sluchátko, zadávaje němou otázku. A já se vzdávám. Přijímám z hlasu informaci, pronikaje do pole ţeny. Ve zlomku vteřiny se stává všechno jasným. Nezkrotná nenávist vůči muţům. Proč a kdy nemusím se ani dívat.

— Vyřiď té ţeně, — povídám, — ať se pro začátek zbaví výhrad vůči muţům. Vyřizuje jí moje slova. Potom zakoulí očima a pokládá sluchátko.

— Víš, co mi řekla?

— Tuším, — odpovídám.

— Řekla: a proč bych měla těm darebákům a ničemům odpouštět? — Tak uţ chápeš, proč jsem s ní nechtěl mluvit?

Bohuţel, u mnohých lidí je veškerá energie spotřebována na to, aby se něčeho doţadovali, prosili, přemlouvali. Záchrana se nachází kolem nás, všude. Ale často ji nechceme přijmout, poţadujeme, aby nám byla dána, a kdyţ nám ji dají, odhazujeme ji stranou a poţadujeme něco nového, něco «efektivního».

Vracím se k dnešnímu telefonátu.

— Byla jste u mě na příjmu? — ptám se ţeny.

— Ano, ale byl to telefonický příjem. Knihy jsem četla, videokazety viděla.

— Dobře, pozorně mě poslouchejte. Co vidím, to budu i říkat. Máte v poli smrt dvou dětí. Kvůli tomu velké problémy v gynekologické oblasti. Coţ znamená, ţe zcela nepřijímáte traumatizující situace. Otřesem materiální a duchovní úrovně procházíte klidně, zachovávajíc lásku. Poníţení ţivota, tuţeb, nadějí — to je pro Vás zatím nepřekonatelná překáţka. Zřekla jste se lásky k manţelovi, jehoţ prostřednictvím Vám byly dávány uráţky a poníţení. Zřekla jste se lásky k manţelovi, protoţe neodpovídal Vašim ideálům a nadějím. Pociťovala jste sklíčenost, nespokojenost s osudem a touhu neţít. Máte děti?

— Ano, mám jedno dítě.

Pokrčím rameny: můţete mít i druhé.

— Nenaučila jste své děti zachovávat lásku. Pro Vaše dítě je jakýkoliv otřes smrtelný.

Bude se zříkat lásky jak k sobě, tak i k druhým. Proto jste nemocná. Je Vám všechno jasné?

Odpověď — mlčení. Nějakou dobu čekám, potom opakuji otázku. Místo odpovědi — dlouhá pauza.

— Tak co mám dělat, — nakonec souká ze sebe ţena, — modlit se?

— Chápete aspoň, co je to modlitba? To není škemrání o zdraví u Boha. Je to směřování k Bohu a splynutí s Ním. Zachování spojení s Bohem, kdyţ se zpřetrhá spojení s lidským.

Zachování lásky v jakékoliv bolestivé situaci. Naučte to sebe a potom přes modlitbu — své děti.

— Mám rakovinu dělohy, — odpovídá ţena, — navrhují mi chemoterapii, ale moc v ni nevěřím.

— Chemoterapie — to je poníţení ţivota a tuţeb. A pokud nepociťujeme strach, sklíčenost a deprese během léčení, přináší výborné výsledky. Ale ve Vašem případě, protoţe problémy nespočívají ve Vás, ale v dětech, bude efekt, nejspíše, slabý.

— Cítím to, — říká ţena. — Ale přece jen mi poraďte, co mám dělat? Teď mlčím já. Najednou slyším její tichý hlas:

— Mohl byste říct mému manţelovi to, co jste řekl mně?

Chápu, proč mě o to poprosila. Nepochopila mě poprvé, nechápe i nyní. Přemáhám se a souhlasím.

— Dobře, předejte sluchátko manţelovi. — Kdyţ slyším jeho hlas, začínám vysvětlovat: Vaše manţelka mě nyní neslyší a nechápe. Je plna strachu a obav. Abychom se obrátili k Bohu, je potřeba zahodit vše lidské. Je potřeba zbavit se strachu, zahodit obavy, zapomenout na lítosti. Přijmout všechno, co se stalo a co se ještě můţe stát. Odpoutat se od svých blízkých, své rodiny, sebe i svého ţivota, zůstat v naprosté vnitřní samotě. Abychom se spojili s Bohem, je potřeba zpřetrhat všechny vazby, aspoň na krátkou dobu. Vaše ţena to nedokáţe. Zkuste jí pomoct. Nestrachujte se o její ţivot, odhoďte všechen strach. Nemodlete se za její zdraví, ţivot. To můţe jen uškodit. Modlete se, aby ona i Vaše děti zachovávaly lásku k Bohu, kdyţ přicházejí o zdraví a ţivot. Zbavte se všeho, co Vás připoutává k citové úrovni, — uráţky na ţeny, nespokojenost se sebou atd. Dokáţete-li pocítit Boţské — půjde za Vámi a uzdraví se.

Pokládám sluchátko. Bolí mě hlava, v duši je prázdno. Ukazuje se, ţe je potřeba umět nejen pomáhat, ale i přijímat pomoc. Nelze pomáhat tomu, kdo není připraven. Pomoc takovým musí být minimální. Jinak budu za jejich problémy pykat sám. Nemohu se zbavit zvyku dávat člověku všechno to, co sám znám. Je potřeba dávat jen tolik, kolik člověk můţe přijmout. Měl jsem jí říct: odmítala jste lásku, potlačovala ji. Nenaučila jste své dítě milovat. Proţívejte znovu svůj ţivot, učte se sama a učte dítě. Boha se nelze nikdy zříkat. I kdyby se na jakýchkoliv úrovních přerušovala spojení se světem, ţivotem, lidským štěstím, spojení s Bohem musí existovat nepřetrţitě.

Nepřestávám se drţet za hlavu a dívám se na sluncem zalitý vnitřní dvůr: kolem jsou špinavé kaluţe, led, tající sníh. Obrací se na mě spolupracovnice.

— Chce se k Vám na příjem dostat ţena, její malý syn má rakovinný nádor, neuroblastom mezi ledvinami a játry.

— Jméno ţeny? — ptám se. Spolupracovnice ho uvádí.

Vidím v poli této ţeny smrt jejího dítěte. Původcem je matka. Závislost na vyšších úrovních tuţeb je ohromná. Nenapravitelná idealistka. Neustálá kritika lidí a okolního světa.

— Vyřiď pacientce, — prosím, dívaje se z okna, — ať přestane odsuzovat lidi. Všichni lidé jsou — děti. My všichni klopýtáme a učíme se chodit. Abychom zachovali lásku, je potřeba se naučit milovat nedokonalého. Všechno ostatní — aţ na příjmu.

Práce na sobě

Před tím, neţ jsem se dopátral problému, snaţil jsem se ho řešit ihned a pokoušel se ho v duchu celý obsáhnout. V jemném plánu vznikalo ohromné přetíţení, které časem mohlo vyústit v těţké onemocnění. Organismus tady okamţitě vydával obrannou reakci — vznikala apatie, neochota zabývat se tímto problémem. Zoufal jsem si. Uběhla nějaká doba. Situace mě znovu přiváděla ke stejnému problému. Neochotně jsem řešil nevelkou část, potom ještě jednu, potom trochu více, přiměřeně svým silám. A potom jsem jiţ bez námahy a spěchu vyřešil celý problém. Doslova na kaţdém vystoupení mi lidé říkají jedno a totéţ: «Četla jsem všechny knihy, viděla videokazety — výsledky se nedostavily.»

Dříve jsem odpovídal:

— Informace je zcela dostatečná. Jestliţe druzí vyřeší nejtěţší problémy, proč Vy nemůţete?

Potom jsem řekl sám sobě: kdyţ člověk nemůţe, znamená to, ţe nechce vnitřně. Jestliţe podvědomě nechce pracovat, znamená to, ţe něco nechápe, nesprávně se staví k sobě a světu. Musím mu pomoct. Nyní radím jinak: začněte se překonávat postupně. Vezměte si nějaký jeden úkol. Například, dnes nebudu o nikom špatně smýšlet, ve všem budu vidět Boţí vůli.

Dokonce, i kdyţ proces trvá jen zlomek vteřiny, je v něm začátek, vývoj a konec. V jemném plánu je obsaţena minulost, přítomnost a budoucnost celého Vesmíru. Jestliţe má jakýkoliv proces začátek a konec, znamená to, ţe i Vesmír má začátek, vývoj a návrat k výchozímu bodu, tedy konec. V kaţdém kroku člověka je skryta celá cesta, kterou prošel a musí projít. Naučte se dělat jeden krok, a i Vy projdete celou cestu. «Oči se bojí, ale ruce pracují,» — říkali naši předci. «Strach má velké oči.» Oči, čili naše vědomí, disponují příliš malou energií. K řešení jakéhokoliv úkolu je potřeba na nějakou dobu zabrzdit vědomí a napojit se na iracionálno. Jak říkají malíři, obraz je potřeba začínat citem, intuicí a dokončit vědomím, pochopením.

Radím ţeně, která nemůţe přijmout chování svého manţela:

— Pro začátek řešte jen jeden úkol. Naučte se na manţela pohlíţet jako na dítě, i kdyby provedl cokoliv. Pokud se Vaše láska ničím nebrzdí a nezakolísá ani na vteřinu, pak je moţné přistoupit k dialogu a výchově. Pro mnohé ţeny to vypadá takto: «Nechci, aby pil, a on to nesmí dělat.» Jinými slovy její přání je neotřesitelné a muţ se tedy musí změnit. Výchova — to je pomoc druhému. Jestliţe muţ pije, znamená to, ţe je mu špatně. Tedy, je potřeba změnit sebe samu a pomoct změnit se manţelovi. Mnohé ţeny ani nemají ponětí, jak snadno mohou změnit jiného člověka, kdyţ se samy do hloubky změní. Jen je potřeba udělat první krok ke změně. Ne krok k námitkám, ale k lásce. Ve Vesmíru není ani důvod, ani příčina, které by mohly ospravedlnit zřeknutí se lásky. Vytváříme je sobě sami, kdyţ se klaníme vědomí a touhám.

Dříve, kdyţ v mé duši vznikal strach, přizpůsoboval jsem mu situaci. A čím silnější ve mně byl pocit strachu, tím strašnější situace jsem si představoval.

Jak uvaţuje ţárlivý manţel? Objevil se u mě pocit ţárlivosti, to znamená, ţe je mi manţelka nevěrná. A čím silnější je ve mně tento pocit, tím neslušněji se chová manţelka. Takový je princip západního myšlení. Protoţe vědomí je druhotné, pak, pokud se objevila nějaká myšlenka nebo cit, znamená to, ţe je vyvolaná vzniklou událostí. Na Východě je jiný vztah k vědomí, neboť tam je vědomí prvotní. A pokud v sobě člověk dlouho nosí nějakou myšlenku nebo cit, znamená to, ţe musí dojít k analogické události. Jestliţe budeme na situaci pohlíţet z úzkého pohledu, pak je nemoţné pochopit, ţe pravdu mají ti i druzí. V jemném plánu je prvotní vědomí, ve vnějším — situace. Cit a vědomí — to je situace. Zde je moţné postavit znaménko rovnosti s doplněním určitého koeficientu. City se stávají situací, situace se mění v pocity. Kdyţ jsme v nepříznivé situaci vyvolávající strach a uráţku, skrze lásku zachováváme jednotu s Bohem, přestáváme být otroky situace. Kdyţ se v duši objevuje

neuvědomělý strach, nevíra v sebe, pochyby a sklíčenost, pak my, při směřování k Bohu a zachování lásky přestáváme záviset na našich myšlenkách a citech. V tom spočívá podstata vývoje. Kaţdou vteřinu překonáváme závislost na okolním světě, svých touhách, na svém vědomí. Neděláme to jedním gigantickým skokem, ale krok za krokem. «Cestu zdolá kráčející,» — říkali předci. Tady je hlavní nezastavovat se.

Ale nyní se vrací moje vědomí ke kaţdodenním problémům. Přicházím do kanceláře, zajímám se o aktuální záleţitosti.

— Volala ţena, u jejího dítěte došlo k prudkému zhoršení, přičemţ zejména po příjmu. Je vyděšená, myslí si, ţe udělala něco nesprávně.

Usedám za pracovní stůl, vytáčím číslo jejího telefonu. Slyším hlas ţeny, která říká, ţe výsledky rozborů dítěte jsou mnohem horší, lékaři trvají na okamţité hospitalizaci a aktivním léčení. Vzpomínám si: dítě má patologický vývin ledvin.

— Co mám dělat? — ptá se matka. — Rozbory jsou prostě hrozné.

— Pole dítěte je normální, — říkám, — vidím zjevné zlepšení, prostě probíhá obvyklé čištění. Takové čištění probíhá, kdyţ lidé čtou mé knihy nebo se dívají na videokazety. A přestoţe teď s Vámi provádím příjem po telefonu, věřte mi, ţe informace je zcela dostačující, aby dala do pořádku Vás i dítě.

— Vlastně u něj enuréza zmizela, — povzbuzeným hlasem říká ţena.

— Tak vidíte, bavíme se spolu nějakých pět minut — enuréza zmizela, vnější stav dítěte je lepší, a na to, ţe se očekává čištění, jsem upozorňoval. Co se týče rozborů, ještě jednou opakuji, ţe nemá cenu panikařit. Nepřestávejte pracovat, promluvte si s lékaři, po nějaké době zopakujte rozbory.

Ţena děkuje a pokládá sluchátko. Za několik dní volá její známý a říká, ţe výsledky opakovaných rozborů jsou prostě vynikající.

— Volal ještě někdo? — zajímám se u spolupracovnice.

— Volala matka dívky, kterou málem znásilnili. Stav dívky se prudce zhoršil, chová se agresivně.

— A co matka chce, — divím se, — aby se za jedenkrát, bez mučení zbavily všech problémů? Této ţeně brání její vlastní stereotypy. Přišla na příjem k léčiteli, zaplatila peníze a on ji musí okamţitě vyléčit. Po seanci musí dojít ke zřetelnému, stabilnímu zlepšení a odstranění problémů. Zapomíná na to, co přečetla v mých knihách: na příjmu je pacientovi ukázán směr, na příjmu probíhá zrychlení všech procesů, na příjmu vystupuje veškerá špína z hlubin na povrch.

Nakolik je člověk připraven změnit se, natolik rychleji a snadněji probíhá uzdravení. Nejprve očišťujeme duši a při tom můţeme tělesně strádat. Pokud chceme vyléčit jen tělo, je lepší se obracet na chirurga. I kdyţ, jak můţeme odsuzovat pacienta, kterému mnohých stovek let medici tvrdili: «Dám ti tabletku, prášek, bylinku, stane se zázrak, uzdravíš se!» A čím dále se rozvíjí medicína, tím intenzivněji přesvědčuje o tom, ţe je potřeba vynakládat stále méně úsilí na vyléčení.

Medicína vţdy léčila jen tělo, nechápala, ţe prostřednictvím těla působíme rovněţ na duši. Náboţenství léčilo duši, skrze ni působilo na tělo. A dříve náboţenství, aby pomohlo duši, připouštělo přísný vztah k tělu, při omezení jeho potřeb, a leckdy ho vědomě ničilo. Nyní medicína, aby pomohla tělu, stále aktivněji zasahuje do duchovních struktur a ničí je. Roste pragmatismus, medicína se stává stále více bezduchou. Ale tělo je spojeno s duší a duše s tělem. V západní medicíně je tělo stavěno několikrát výše neţ to, co je nazýváno duší a vědomím. A kvůli zdraví větší části je moţné zničit tu menší. Jestliţe je vědomí druhotné, a tělo prvotní, pak za kaţdou cenu, musíme zachránit tělo a pak zachráníme vědomí. Pro chirurga je to naprosto přijatelné myšlení. Čím lépe se bude cítit tělo, čím více budou uspokojovány jeho potřeby, tím lepší to bude pro vědomí a duši člověka.

Historická zkušenost vypadá trochu jinak. Tělo a duše jsou spojeny, ale pohybují se v různých směrech. Jestli postavíme školu, oblečeme dítě do školní uniformy, najdeme dobré pedagogy, přinese mu to vývoj. Ale pokud dítěti neposkytneme základy mravnosti, které vycházejí v první řadě skrze omezení jeho přání, pokud ho nenaučíme, omezujíce sebe, starat se o jiné, pak fyzický princip, přenesený na duchovno, nepřinese budování, ale zničení. Pokud se člověku dějí nešťastné události, pokud je nemocný, je to nerozlučně spjato se stavem jeho duše. S nemocí je moţné bojovat působením na tělo a duši. Zdraví duše — to je dříve či později zdraví těla. Zdravé tělo — to zdaleka není vţdy zdravá duše. Znamená to následující: abychom překonali nemoc, je potřeba v první řadě pomoct duši člověka a potom jeho tělu.

Duše je očišťována láskou, jejíţ prostřednictvím se spojujeme s Bohem, a bolestí loučení s lidským. Dokud pomoc tělu neškodí duši, medicína pomáhá. Jestliţe jsou pro pacienta zájmy těla na prvním místě, je medicína buď bezmocná, nebo škodí jeho duši. Mnozí se dosud modlí za to, aby pomohli svému tělu nebo zlepšili svůj osud. A tehdy vzniká strach o své tělo, o svůj ţivot, přicházejí pochyby a sklíčenost. Strach a očekávání jsou těsně propojeny. Čím více je člověk zapomínající na duši zaměřen na svůj fyzický blahobyt, čím více očekává co nejrychlejší uzdravení, tím marnější jsou jeho snahy vyléčit se. Strach — to je ukazatel nevíry v Boha, zřeknutí se lásky.

Vysvětluji to pacientům takto:

Změnit se můţete jen prostřednictvím zřeknutí se lidského a přenosem opory na Boţské. Kdyţ se obracíte k Bohu, musíte přebývat v absolutní vnitřní samotě. Vedle Vás nesmí být nikdo z blízkých. Nesmí být přítomno to, co Vás těší, a to, co Vás rmoutí. Proto před tím, neţ se obrátíte k Bohu, zřekněte se všeho jak tělem, tak i duší a duchem. Kdyţ očekáváte hosta, uklízíte pokoj tak, aby to odpovídalo jeho vkusu a přáním, aby tam mohl ţít. Vaše duše — to je pokoj. A aby sem přišlo Boţské, musí v ní být láska. Tedy, pokud se chceme obrátit k Bohu, v duši musí být cit lásky. Ale jestli v ní panuje strach, sklíčenost, lítost, kontakt se neuskuteční. Viděli jste, jak vzlétá raketa? Nemůţe vzletět bez paliva. Ale potom, kdyţ stoupá na oběţnou dráhu, palivové nádrţe jsou shazovány. Začínají překáţet. Stejně jako i u nás. Ze začátku chápeme, ţe láska k Bohu nám dává zdraví, blahobyt, rozvoj. Směřujeme k Bohu z touhy být zdravými a šťastnými, a proto nás musí přestat znepokojovat naše zdraví a blahobyt.

Musíme pocítit, ţe spojení s Bohem — to je nejvyšší štěstí. Kvůli tomuto štěstí k Němu směřujeme. K tomu, abychom vystoupali na následující schod, musíme se odrazit od toho předchozího. Člověk se začíná obracet k Bohu nejprve proto, aby zachránil svoje tělo, potom proto, aby zachránil svou duši, a aţ potom se rozvoj jednoty s Bohem stává nepřetrţitou potřebou a štěstím. Včera jsme k tomu udělali první krok, dnes děláme druhý, zítra bude třetí.

Věda a náboţenství

Čím se liší totalitní sekty od světových náboţenství? Ukazuje se, ţe po kontaktu se svědky Jehovovými, s činiteli ze sekty Moona, potřebují lidé k zotavení asi rok a pŧl, natolik silné je negativní pŧsobení. Proč lidé umoţňují zabíjet svou duši? Kdo se dostává do takových sekt?

Před několika dny jsem si v Moskvě stopnul auto, abych dojel do centra města. Řidič se ukázal jako komunikativní a milý člověk.

— Kam jedete? — zajímal se.

— Do sauny, — odpověděl jsem. — Obvykle to, co povaţujeme za potěšení, škodí zdraví, ale sauna je v tomto směru výjimkou: je jak příjemná, tak i prospěšná.

— Zajímavé, — poznamenává můj společník. — A chcete se dozvědět o ţivotě více?

— S radostí.

— Mám tady v tom nepořádku knihu, jmenuje se «Dianetika». Mohu Vám ji teď hned prodat.

— A co je v té knize zvláštního?

— Kdyţ ji přečtete, otevřou se ve Vás skryté schopnosti, dokáţete svobodně realizovat všechna svá přání. Proč teď jedete do sauny? Aby Vám to přineslo potěšení, je to tak?

— Přesně tak, — usmívám se.

— Takţe, zakladatel dianetiky Hubbard se zeptal: «V čem spočívá lidské štěstí?» A sám odpověděl na tuto otázku: «Pocítit kapku nadšení.» Takţe, pokud přečtete tuto knihu, budete zaţívat neustálé nadšení, protoţe snadno dosáhnete všeho, co zachcete.

— A budu mít hodně peněz? — dělám nevinné oči.

— Bezpochyby budete, — usmívá se můj společník.

— A stanu se chytřejším? — ptám se s velkým zájmem.

— Samozřejmě. Vţdyť všechny ve Vás dřímající moţnosti budou odhaleny.

— I se zdravím to bude lepší?

— Určitě, — odpovídá přesvědčeně. — Vidíte, mluvím s Vámi, při tom nacházím v tom nepořádku knihu a zároveň řídím auto ve vysoké rychlosti. Mohu řídit auto 12—15 hodin denně a neunavím se. To vše je ukazatelem zdraví.

Uvolněně pozoruji přes sklo jarní Moskvu. V tomto okamţiku přesně zaţívám kapku toho nadšení. Celá ta situace mi připomíná známou anekdotu, jak k posmutnělému «novému» Rusovi přilétá ďábel a říká:

— Copak, je ti mizerně?

— To je slabé slovo, — odpovídá «nový» Rus. — Byznys nevynáší, auto zlobí, perspektivy ţádné.

— Mám pro tebe potěšující novinku, — oznamuje ďábel. — Můţeš dostat vilu v Miami, 10 miliónů dolarů ve Švýcarsku a nový Mercedes-600 pod okny.

— Tak, tak, — oţivne «nový» Rus. — Nezačal jsi špatně. A co ti za to musím dát? Ďábel pokrčí rameny:

— Jen jednu tvou nesmrtelnou duši.

«Nový» Rus na něho podezíravě pošilhává a škrábe se na zátylku:

— Cítím, ţe mě podvádíš, ale v čem je háček, nemůţu pochopit.»

V prvních dvou knihách jsem popisoval situaci, týkající se vampýrů. Vzpomínám si, jak mi přítel jednou vyprávěl historku o ţeně, která si pravidelně vybírá muţe jako obchodní partnery. Platí jim slušné peníze, mnohem více, neţ s čím počítali. Po nějaké době parťáci onemocní nebo umírají. «Má ta baba ale šílený temperament, — poznamenal můj přítel, — chlapi to nemohou vydrţet.» «Tady je jiný mechanismus, — odpověděl jsem. — Odrovnává je penězi. Jejich duše na ní začíná záviset. Vţdyť vysávat je moţné nejen zdraví a osud, ale dokonce i psychiku a schopnosti.» «A jak to, ţe ji Bůh nepotrestá za to, ţe zabíjí lidi?»

«Jestliţe existuje ten, kdo je ochoten prodat duši, znamená to, ţe se najde ten, kdo je ochoten ji koupit,» — odpověděl jsem.

Vnitřně lze být zcela otevřeným jen vůči Bohu. A o tom hovoří Starý i Nový Zákon. Láska k Bohu převyšuje všechno ostatní. Klanět se člověku, jestliţe má peníze, jestliţe je moudrý a talentovaný, jestliţe je krásný, jestliţe je to příbuzný, který se o tebe stará, — to uţ je do určité míry prodej vlastní duše. Tedy, musí to být brzděno jak neštěstími, tak i nemocemi, prostě čímkoliv.

Řidič mě odvádí od mých myšlenek.

— Vidíte, mám na čelní desce přilepeny lístečky. Dám Vám jeden. Tady je adresa, můţete zajít do našeho centra: projdete testem, provedete diagnostiku. Váš charakter se změní k lepšímu. Máte problémy s charakterem, no, řekněme, co se Vám nelíbí na sobě samém?

— Samozřejmě, ţe mám. V první řadě to je podráţděnost, — povídám.

— V tom případě mám pro Vás příjemnou novinku, — ţivě reaguje můj společník. — Díky této knize můţete za krátkou dobu změnit svůj charakter a stát se jiným člověkem. Sám jsem byl strašně vznětlivý, kdyţ nebylo podle mého — hned se mě zmocnil vztek. Ale teď jsem zcela jiný člověk, klidný, trpělivý.

— Zajímavé, — říkám, kdyţ listuji knihou, — velmi zajímavé.

— No tak jak, koupíte si knihu nebo ne? — vesele se zajímá řidič.

— Víte, je to sloţité. Včera jsem hodně pracoval, bolí mě hlava, potřeboval bych se teď tak akorát dostat do sauny.

— No, jak chcete, — bezstarostně říká řidič, a pokračuje v řízení.

«Zajímalo by mě, jaké má pole,» pomyslím si. Diagnostikuji a vidím zajímavý obraz. Celkový kokon není špatný, úroveň energie je vysoká. Ale jemné struktury budoucnosti vypadají, jako by je přeoral traktor. Tedy tento dobrosrdečný, příjemný člověk přebývá v iluzích. Vlastní transformace, změna probíhají na povrchní úrovni. Probíhá vypalování strategických zdrojů. Podle všeho, nějakou dobu vytrvá a skutečně se mu nebude dařit špatně, ale potom, pokud nenajde ţáky, kteří mu budou předávat strategické zásoby své duše, bude mu zle. Jestliţe člověk přestal dávat a jen spotřebovává, je odsouzen, i kdyby nasbíral sebevíce energie.

Nejzajímavější je, ţe jiţ v autě mě začaly tupě bolet dásně, a pokračovalo to ještě nějakou dobu po rozloučení s řidičem. Prohlédl jsem sám sebe a podivil se: no kdo by to řekl, výbuch přání a zvýšená koncentrace na ně. «Jen si pomyslete, jak nezničitelná je naše touha dostat něco zadarmo! — usmívám se. — Hlava všemu rozumí, ale duše běţí s radostí za tím člověkem, slibujícím mi peníze, zdraví, schopnosti a úspěch.»

Tato situace mi pomohla pochopit, čím se liší sekta od náboţenství. Boţské v člověku je nerozeznatelné, do protikladu s lidským se dostává tehdy, kdyţ dochází k uctívání vědomí a touhy, kdy se smyslem ţivota stává radost ze splnění přání.

Dobře si pamatuji, jak se mě zkoušející jako osmnáctiletého zeptal: «A co je pro Vás štěstí?» Nevím, proč jsem si vzpomněl, jak někdo řekl, ţe štěstí — to je, kdyţ se můţeš podrbat, kdyţ tě něco svědí, a pronesl jsem: «Smysl ţivota spočívá v uspokojení tuţeb.» Zkoušející se na mě divně podíval, ale nic neřekl. Nyní chápu, proč. Abychom pocítili Boţské, musíme se zříct vědomí a tuţeb. Náboţenství učí překonávat závislost na vědomí a touhách. Sekta, naopak, staví na první místo touhy. Kdo vstupuje do sekty? Lidé, kteří mají silnou vnitřní závislost na lidském. Jeden má ohromnou touhu pocítit převahu nad jinými, ale v ţivotě ho neustále poniţují. Takový člověk se snaţí dostat buď do školy okultismu, nebo do krouţku kontaktérů, nebo do sekty, kde se cítí být chytřejším, bystřejším neţ druzí: „ Jsem zasvěcený, vím to, co Vy nevíte.» Místo překonání závislosti na vědomí probíhá zesílení této závislosti. Samozřejmě, časem se psychika a osud hroutí. Člověk se zcela stává zajatcem svých komplexů.

Co je to komplex? Je to silná skrytá závislost na přáních a vědomí. Jeden se všeho bojí, druhý neustále přebývá ve sklíčenosti, třetí je se vším nespokojený, čtvrtý se na všechny uráţí, pátý ţárlí, šestý odsuzuje. A čím více se komplexy stupňují, tím těţší je procházet traumatizující situací. Záporných emocí se v duši nahromaďuje stále více. Takový stav je nesnesitelný, můţe být zastaven nemocí, alkoholem, drogami.

Kdyţ člověk vstupuje do sekty, nemá negativní emoce. Slibují mu jen pozitivní emoce. Člověk zkouší tuto drogu a odpojuje se od kontaktu se světem. A stává se zázrak — jiţ více není bolesti, konfliktu. Nepřetrţitá radost, veselí, štěstí. Ale to, ţe se v něm narušují jemné struktury a jsou uzavírány kanály lásky, toho si člověk nevšímá. Ví jedno — musí udrţet pocit štěstí. Ale pozitivní emoce neznámo proč mizí, a energie je stále méně. A kdyţ získává nové ţáky, znovu propuká pocit zdánlivého štěstí. «To proto, ţe dělám šlechetnou věc,» — myslí si člověk. Kruh takových šťastlivců se rozšiřuje, přičemţ člověk ani nemusí tušit, ţe vysává energii z jejich duší. Na závěr je moţné členy sekty rozdělit na dvě skupiny: malý počet energetických upírů a ohromné mnoţství dárců. V ekonomice to je nazýváno principem finanční pyramidy. A jak vidíme, tento princip skvěle funguje nejenom v ekonomice. Jestli vyjdeme na ulici a rozhlédneme se, pak můţe vnitřní zrak zachytit ohromné mnoţství lidí, ochotných prodat svou duši, čili ochotných klanět se penězům, rozumu, kráse, slávě, popularitě, ale ne lásce.

Stárnutí civilizace

Dobrý den, váţený Sergeji Nikolajeviči!

V křesťanství je incest povaţován za hřích. Nedávno jsem se připojil na internet a objevil jsem mnoţství stránek právě s takovým obsahem. Opravdu lidé nevidí, co činí, copak nechápou, ţe je to hřích?

Hlavní strategické zásoby energie člověka, ostatně, jako u jakékoliv ţivé bytosti, jsou orientovány na pokračování ţivota, to jest — hlavní energie je sexuální. Psal jsem o tom; ţe v jemném plánu vypadají sex a jídlo stejně. Jestliţe člověk nemá rozvinuté vědomí, bude pro něj materiální štěstí nedostupné. Pokud člověku přestanou fungovat všechny smysly, nedokáţe myslet. Zmiňoval jsem fakt polknutí jazyka u jogínů. Jakákoliv myšlenka způsobuje nepozorovatelné chvění jazyka. Jazyk je spjat s chuťovými emocemi. Dítě ohmatává rukama, dotýká se hračky jazykem, emoce se mění v myšlenku. Fundamentem lidského vývoje je sexuální energie a zároveň s tím pochází ze spojení s prapříčinou.

Jak probíhá proces rozvoje civilizace? Pokud kmen ţije v lese, ještě to není civilizace. Ale kdyţ se u kmenu objevuje koncepce okolního světa, chápání jeho zákonů, pravidla chování, spojená s touto koncepcí, je to jiţ určitá kultura a civilizace. Na začátku civilizace obdrţí porci Boţské lásky a někdo, kdo pocítil jednotu se Stvořitelem, vykládá své chápání světa. Tak vzniká náboţenství. Náboţenství stanovuje, jak se chovat pro to, abychom udrţeli jednotu se Stvořitelem v čase. V první řadě to je potlačování lidského v jeho rozvoji. Nesmí dojít k přečerpání přicházejících porcí Boţské lásky. Kaţdá náboţenská koncepce se podobá vodovodní trubce určitého průřezu. Výdej nesmí převýšit příjem. Podle rozvoje civilizace se vodní nádrţ zvětšuje, průměr trubky se zmenšuje. A kdyţ se kontakt s Boţským zmenšuje aţ na určité minimum, je na čase, aby civilizace zanikla.

Hlavní konkurent Boţského — základu lidského štěstí. Není to materiální úroveň, je v ní příliš málo energie, ani duchovní, ale citová. Právě uctívání citového sexuálního aspektu můţe přinést urychlení vývoje, ale potom prudké uhasínání. Proto všechna světová náboţenství, která dala základ civilizacím, předepisovala ovládnutí sexuálního citu. Zmenšovalo to závislost na lidském štěstí, a zesilovalo kontakt s Boţským, čili prodluţovalo to ţivot civilizace, ne potlačování, ale právě ovládnutí sexuální touhy ho umoţňovalo transformovat v to, co nazýváme rozvojem citů a vědomí. Energie, která není spotřebována na sex, se projevuje duchovností, schopnostmi a pomáhá se člověku vyvíjet.

Kdyţ existuje láska a současné omezování sexuálního citu, probíhá transformace lidského v Boţské. Vycházíme z Boha, směřujeme k Němu a odhalujeme v sobě Boţské, vracíme se k Bohu a stáváme se Jím. Kaţdou část vteřiny se Boţské v nás mění na lidské. A lidské stejně tak přechází v Boţské. Ale k tomu musí být směřování k Bohu větší neţ směřování k lidskému, k jeho základům, tedy k sexualitě.

V Bibli je jako prvotní hřích uvedena právě sexualita. Je to kořen lidského štěstí, jeho symbol. Boţská láska se přeměňuje v lidskou a objevuje se sexualita. A proto se Adam a Eva zastyděli za svou nahotu. A had je v biblickém vyprávění vybrán za pokušitele proto, ţe odpradávna je symbolem nebezpečí a lstivosti; to jest proces ztráty Boţského a uctívání lidského probíhá nepozorovaně.

Biblická podobenství jsou naplněna kolosálním smyslem a správným chápáním. V člověku jsou velmi těsně spojeny cit lásky a vzplanutí sexuální touhy. Ukazuje se, ţe v jemném plánu je moţné vidět překvapující obraz. Zaţíváme sexuální touhu ke všemu, co se nám hodně líbí, dokonce k neţivým předmětům. Ale právě tlumivé faktory, jako stěny nádoby, umoţňují sexuální energii, aby se neroztékala, ale stoupala nahoru a transformovala se ve vysoké city a rozvoj vědomí. Nakolik člověk nepřipoutává cit lásky k sexualitě, natolik snadněji se lidské transformuje v Boţské. Proč se v křesťanství neustále mluví o bratrské lásce? Protoţe láska k otci a matce, k bratrovi a sestře — to je, z jedné strany, maximální odhalení citu lásky a oddanosti, a z druhé strany, brzdění sexuálního citu. Čím vyšší je úroveň vývoje člověka, tím rozsáhlejší se stává jeho duše a tím více je v ní energie.

Představte si člověka, který má nesprávný postoj ke světu. Klesá mu zásoba lásky a energie. Tělo se začíná rozpadat. Situace ponouká člověka ke správnému chování a zesílení kontaktu s Bohem. A čím dříve onemocní tělo, tím dříve se člověk začne snaţit něco změnit ve svém vztahu ke světu. Pokud bude člověk dělat fyzické cviky, polévat se studenou vodou, uţívat vitamíny, absolvuje kursy preventivního léčení a ozdravení, tělo můţe obstát, ale protoţe mu chybí energie, začne chátrat duch. Můţe slábnout paměť, mohou hasnout schopnosti atd. Největší energetický objem má naše duše, naše emoce. Pokud bude člověk neustále trénovat svůj rozum, rozvíjet schopnosti, otuţovat tělo, při nesprávném postoji ke světu se můţe začít rozpadat jeho duše, čili začnou ubývat ne taktické, ale strategické zásoby. Ale jestliţe je tělo spojeno jen s jedním člověkem, pak duše jako strategický pojem je spojena s veškerou civilizací.

Při rozpadu duše je moţné přeţít dostatečně dlouho, a přitom mít výborné zdraví a docela dobrý osud. Obzvláště hodně energie je moţné obdrţet při porušení sexuálních bariér. Představte si takovou situaci: jeden člověk onemocněl, druhý má ţelezné zdraví, ale začal se chovat sprostě, podvádět, chovat se nemravně. Třetí má výborné zdraví, k nikomu se nechová nijak zvlášť sprostě, nikoho nepodvádí, ale je blázen do sexu, přičemţ s prvky patologie. Takţe, kdyţ je takových třetích mnoho, je to jiţ ukazatel toho, ţe civilizaci zůstalo málo energie, a tehdy dochází k ţdímání strategických zásob. Kdyţ cit lásky přichází do naší duše, probíhá její transformace v energii. Láska a energie se nachází natolik blízko k sobě, ţe pocit štěstí, kdyţ se dotýkáme lásky, vzniká i tehdy, kdyţ je v duši výbuch energie. A tento výbuch můţe proběhnout nejen tehdy, kdyţ se dotýkáme lásky, ale i kdyţ narušujeme svou strukturu, kdyţ degraduje duch, duše a tělo. Panující v Sodomě a Gomoře sexuální nezdrţenlivost, to jest sex s příbuznými, malými dětmi, homosexualita, sex se zvířaty — to všechno jsou příznaky hynoucí civilizace. Kontakt s Boţským je ztracen. Láska není. Není nová energie. Začíná sebezničení.

Znovu si vzpomínám na frázi z Bible: «A ještě z důvodu porušení mnohých zákonů v lidech ochladne láska.» Velmi přesně se to hodí k naší době. Vzpomínám si na hodně probíraný film «Apokalypsa», jehoţ podstata se omezuje na jedinou frázi: «Tento člověk je psychicky zcela zdráv, jeho duše se zbláznila.» Jestliţe se budeme snaţit pochopit, o čem se mluví v závěrečné kapitole Bible, objeví se následující obraz. Jak bude vypadat civilizace, ztrácející jednotu s Bohem, zbavená lásky, energie a zároveň hromadící ohromné moţnosti? Jak bude vypadat civilizace, jejíţ duše se zbláznila? Co se s ní bude dít? Odhaluje se maximálně jasný obraz: bude probíhat sebezničení. Kdyţ procesy takového druhu probíhají prudce, můţeme hovořit o počátku krize současné civilizace. Ale jestliţe jsou podporovány uměním, morálkou, vědci, internetem, lze hovořit o váţnějším a hlubokém procesu. A tak je v nejbliţší době moţné očekávat krizi a ty projevy rozpadu, které nám znovu pomohou získat Boţské v sobě. A toto přechodné období k nové civilizaci je skrze nemoţnost existence v starém rámci pozorováno jiţ nyní.

Jak bude vypadat tento přechod, jaká bude úroveň rozpadu těla, duše a ducha, nakolik procesy utváření překryjí procesy rozpadu — závisí na kaţdém z nás.

Západ-východ

Přečetl jsem jen Vaši první a pátou knihu, nyní studuji druhou. Zajímám se o čínskou filozofii, konkrétně Tao te ťing a Feng-šuej. Není to daň módě, skutečně je to zajímavé a láká mě to. V souvislosti s tím mám otázku: jak lze chápat «absolutně moudrý směřuje k nečinnosti?» Jak lze prakticky aplikovat «nečinnost»?

Jiţ jsem vyprávěl příběh o tom, jak k mnichovi přišel jeho ţák a řekl, ţe je připraven vykonávat jakoukoliv práci. Pro začátek mu mnich navrhl, aby sázel mrkev natí dolů. Říká se, ţe Serafim Sarovskij kaţdý den přemisťoval hromadu dříví z jednoho místa na druhé. V Indii to je nazýváno nelpěním na výsledcích své práce. V mládí jsem si sepisoval seznam neodkladných úkolů, které musím splnit následující den. Můj seznam se postupně rozrůstal a byl doplňován. Kdyţ dosáhl 40 bodů, všiml jsem si, ţe jsem začal být unavený a propadat sklíčenosti, bál jsem se, ţe nic nestihnu. A tehdy jsem vyhodil všechny seznamy s rozhodnutím uvidět, co se stane. A nic se nezměnilo. Na to, co nebylo potřeba dělat, jsem nevzpomínal, a ostatní mě nutila plnit samotná situace. V mém chápání je čin spojen s touhami, s cílem, čili s vědomím, které se neustále vrací k cíli. Čím větší je závislost na konečném výsledku, tím více se bojíme, uţíráme se, uráţíme se na ty, kdo nám brání v činu, propadáme sklíčenosti, kdyţ nestíháme. Proto, aby vychovali ţáky, navrhovali jim nejprve plnit bezúčelné skutky. To zbavovalo závislosti na touhách. Kdyţ je čin uskutečňován bez lpění, neškodí duši a můţe být nazýván nečinností, jinými slovy, čin je uskutečňován zvnějšku, ale neprobíhá uvnitř. To umoţňuje, zabývajíce se jakýmikoliv záleţitostmi, zachovat pocit Boţského v duši.

Vzpomínám si na zajímavý fakt. Ve škole jezuitů, podle všeho, byl následující test výběru nejlepších ţáků. Mladému mnichovi řekli, aby přišel na pohovor, dejme tomu, v 9 hodin ráno. Přišel včas a čekal. Uběhlo 5—10 minut, ale nikdo ho nezavolal. Uběhla hodina, po ní druhá, třetí. A po celou tu dobu mnicha nepozorovaně sledovali. Pokud zkoušený projevoval sebemenší příznaky nespokojenosti, podráţdění, byl vyřazen z kandidátů na odpovědné místo.

Ten, kdo se rozčiluje, spěchá, strachuje se, nemůţe splnit váţný úkol. Vikingům dávali před bojem pít odvar z muchomůrek. Vědomí zůstávalo čisté, a strach, obavy mizely, protoţe klesala závislost na touhách. V Indii byl součástí sloţení svatého nápoje «sóma» kromě mléka také odvar z muchomůrek. Vojákům před bojem říkali: «Uţ jsi zemřel, proto v tobě nemůţe být strach, nenávist a obavy. Jdi a konej svoji povinnost.» Vnější, s tělem spjaté vrstvy vědomí a touhy byly brzděny, ale odhalovaly se vnitřní, mnohem rozsáhlejší vrstvy.

Abychom se mohli zabývat filozofií, musíme vidět skrytou jednotu všeho probíhajícího v okolním světě. Abychom pocítili jednotu s ním, musíme proniknout do jemných plánů a oprostit se od těch vnějších. Proto byla skutečná filozofie vţdy těsně spojována s mystikou a náboţenstvím. Pro západního člověka je důleţitý orgán, který rodí funkci. Pro východního člověka je důleţitá funkce, která vytváří orgán. Proto západního filozofa zajímá, jak je uspořádán orgán, ale východního — jak funguje a je spojen s ostatními orgány. Proto západní medicína léčí jen orgán, ale východní se snaţí vyrovnat funkce celého organismu, všech jeho orgánů. Přestoţe zásluhy západní i východní medicíny, jako ostatně i filozofie, jsou nesporné, pak čím dále se rozvíjíme, tím lépe chápeme, ţe vidět jednotu všeho probíhajícího, léčit celý organismus úhrnně je mnohem perspektivnější, neţ se zabývat jednotlivými orgány.

Mimochodem, otázka, co je prvotní, funkce nebo orgán, byla uţ do jisté míry řešena sovětským psychologem Leontěvem. Ve svých pracích popisuje následující fakt: pokud se organismus ocitá v nových podmínkách, pak několik orgánů můţe společně vytvářet novou funkci, důsledkem čehoţ se začíná utvářet nový orgán. Takţe se dá říci, ţe oprávněná jsou obě vyjádření. Funkce utváří orgán a orgán potom plní funkci. Pro mě vypadá východní filozofie ve svém strategickém chápání světa jako funkce, a západní filozofie a medicína — jako orgán, pracující v čistě praktickém aspektu. Princip nedělení umoţňuje odpojit druhotnou funkci a vrátit se k prvotní, čili k té, která existovala před orgánem, před materiálním světem, tam, kde byl svět jediným svítícím bodem.

Různé

Jak se mohu naučit Vaši metodu?

Podstata mé metody spočívá v rozvoji myšlení. Dříve jsem se naivně domníval, ţe je moţné najít posvátnou kníţku nebo se dostat do kontaktu s nějakou nadpozemskou bytostí, která mi odhalí všechna tajemství Vesmíru. Potom jsem s podivem pochopil, ţe odhalit tajemství — to je jen polovina práce, ještě je potřeba pochopit, co je právě odhaleno. Všechna tajemství Vesmíru jsou jiţ odhalena kolem nás. Prostě si jich nevšímáme a nechápeme jejich podstatu. Ráno jsem vstal, nalil si čaj, snědl obloţený chléb, vyšel na ulici, koupil si noviny, odešel do práce. V této situaci, jako i v jakékoli bezvýznamné události, je ukryto celé tajemství Vesmíru. Tajemství je odhalováno podle našeho vývoje.

Chápání události — to je současné zachycení minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Pohlédnout do budoucnosti ještě neznamená pochopit podstatu toho, co se děje. K současnému zachycení minulosti, přítomnosti a budoucnosti je potřeba energie. Čím větší psychickou energií disponujeme, tím rozsáhleji můţeme myslet. Psychická energie uhasíná, pokud není vyţivována láskou. Tím pádem, poznání světa je nemoţné bez umocnění lásky v duši.

Vraťme se k mojí diagnostice. Vidím deformace struktur pole. Kříţky, kosočtverce, několik desítek situací. Díky pozorování deformací pole je moţné udělat závěr: v takovém a takovém případě probíhá deformace pole, která můţe vést k nemoci. A kdyţ provedeme analýzu několika tisíc situací, můţeme sestavit náčrtek správného chování a správného postoje ke světu. Podstata mého objevu spočívá v tom, ţe po mnohaletých cílevědomých hledáních jsem uviděl struktury pole prvotní ve vztahu k objektu, ačkoliv věda vţdy kategoricky tvrdila, ţe struktura pole je druhotná. Kdyţ jsem objevil prvotní polní struktury, s údivem jsem si všiml, ţe jejich deformace vedou nejen k nemocím, ale i k rozpadu osudu, charakteru, psychiky.

Pochopil jsem, ţe léčit není třeba orgán ani dokonce celý organismus, jak je to nyní v moderní v medicíně. Léčit je potřeba osud člověka, jeho psychiku, charakter a tělo. Jako hlavní článek v tom všem se ukázal charakter a náhled na svět člověka. Bez správného náhledu na svět není správné myšlení. Bez správného myšlení nevzniknou správné emoce. Nesprávné emoce vedou k nesprávnému chování a potom k rozpadu osudu, psychiky a zdraví. Skutečným objevem se pro mě stalo chápání toho, ţe naše emoce a polní struktury jsou jedno a totéţ. Přičemţ naše city se dělí na dvě vrstvy: povrchní, které závisí na těle, a hlubinné, na kterých závisí nejen tělo, ale i psychika a osud.

Musel jsem zanalyzovat několik desítek tisíc rozličných situací, aby vznikla taková představa. Dalším objevem bylo pro mě toto: léčit lze, kdyţ člověku poskytujeme správné chápání světa. Ukázalo se, ţe rozsáhlá změna náhledů na svět můţe léčit dokonce takové nemoci, jako je rakovina. Stejně tak, nesprávný náhled na svět můţe vést k nejtěţším nemocím. Západní kultura si zvykla orientovat se na materiální rozvoj. Nejprve bydlení a potrava, potom myšlenky a ideje. Východní kultura, naopak, hovořila o prioritě vědomí. Správné myšlenky jsou důleţitější neţ bydlení a kus chleba. Východní svět rodil ideje a některé z jejich ohromného mnoţství se postupně stávaly materiální silou.

Nedávno mi jeden člověk řekl: «Na mezinárodní úrovni chápeme, ţe se blíţíme ke katastrofě. Máme všechno: peníze, technologie, moc, ale chybí nám ideje. Vůbec nemáme ponětí, co lze udělat, abychom změnili situaci.» Ale absence idejí není hlavním nebezpečím pro lidstvo. Hlavní nebezpečí spočívá v nesprávném náhledu na svět a neschopnosti myslet. Ještě před sto lety byly hlavním zdrojem bohatství suroviny. Po čase se takovým bohatstvím staly technologie. Před dvaceti, třiceti lety si překvapivě celý svět všiml, ţe hlavním bohatstvím se stává informace. Japonsko názorně ukázalo světu, ţe ideje je moţné prodávat a kupovat. Nové ideje se staly zdrojem rychlého a skutečného obohacení.

V tu samou dobu svět s nemenším překvapením pochopil, ţe ideje mohou zabíjet a ničit silněji neţ jakákoliv zbraň. Ideje se staly materiální silou. «Chci, aby pero bylo přirovnáváno k bodáku,» — psal Majakovskij. V Rusku byly ideje naplňovány silou ještě před revolucí, a zkušenost bolševismu o tom svědčí. Řečené svědčí i o následujícím: nejstrašnější a amorální idea není nic ve srovnání s krásnou, ale nedopracovanou idejí, jejíţ vady nejsou vidět. Bolševici dokazovali všem, ţe pro všeobecné štěstí je potřeba zničit stát jako orgán násilí. Ale kdyţ byl stát zničen, vynuceně vytvořili mnohem přísnější represivní aparát. Nedotaţené do konce ideje, nepochopení světových zákonů zničilo osud a zdraví státu, a represivní aparát se stával ještě silnějším všelékem, zachraňujícím organismus před smrtí.

Nakonec socialismus ztroskotal. Naučili se lidé přemýšlet? Následná zkušenost hovoří o opaku. Stát byl opět zničen, přičemţ zničení proběhlo nejen na fyzické, ale i na duchovní, mravní úrovni. Všichni svatě věřili, ţe demokracie je absence násilí a nechápali, ţe demokracie můţe existovat jen za podmínek nejpřísnější disciplíny a diktatury zákona. Na západě vznikala demokracie jako obrana soukromého vlastnictví. A v Rusku po roce 1917 soukromé vlastnictví, a tedy ochrana práv osobnosti, krátce a dobře nebyly. Proto v postsovětském Rusku nemohla být demokracie. A to, co jí bylo nazýváno, byla ve skutečnosti absence zákonů. V takových případech se všechno vrací k prvotnímu mechanismu, kdy silní zabíjejí slabé nebo jim zabírají majetek. A vznik hrstky bohatých lidí, kteří se zmocnili téměř veškerého bohatství země, je zákonitým výsledkem nechápání toho, co je to skutečná demokracie, proč vznikl socialismus, co se teď děje ve světě a co je potřeba udělat proto, aby část vůdců, kteří se prodrali dopředu, nezlikvidovala ostatní a společně s nimi i sebe.

Správný náhled na svět a chápání jsou nyní mnohem důleţitější neţ bydlení a kus chleba. A při hledání takového chápání se opět vracíme ke svatým pravdám. Nově začíná znít známý

biblický výrok: «Nejen chlebem ţiv je člověk.» Ideje se stále více naplňují silou a za absence správného chápání postrkují stále blíţe své autory k propasti. Na začátku minulého století neznámý pracovník patentní kanceláře sestavil vzorec: E = mc2. Uplynula asi tři desetiletí, v podstatě nepatrná doba, a následoval výbuch atomové bomby. Výbuch, zvěstující, ţe do kolektivní sebevraţdy nezbývá uţ tak moc času. Uběhlo ještě asi třicet let, objevily se atomové ponorky, z nichţ kaţdá můţe zničit celé lidstvo. Změnilo-li se při tom naše vědomí a náhled na svět? Ne, stále více zaostává za našimi moţnostmi. Pokud se nezměníme, zahyneme. Nyní to začíná chápat kaţdý. Na Východě se od pradávna zdůrazňovalo: změň sebe a dokáţeš změnit celý svět.

Abychom se změnili, musíme mít správné myšlenky, správné chování; je potřeba chápat zákony, podle kterých ţije Vesmír, je potřeba vychovávat svoje city, vycházejíce z lásky a dobrosrdečnosti. Člověk s nedokonalou duší se nemůţe dotknout tajemství bytí, jednoduše zahyne. Lékař s nedokonalou duší neprospěje pacientovi, vědec s nedokonalou duší bude dělat objevy, které povedou ke smrti lidí. V posledním století se lidstvo snaţilo spotřebovávat, ale ne shromaţďovat. Proslulý kus chleba se stával stále důleţitějším. A na chápání světa je vynakládáno stále více sil neţ na získání chleba. Svět se odnaučil myslet. Filozofové a mudrci zmizeli. Nikdo nechce dávat, všichni chtějí spotřebovávat.

Symptomatickou se stala nejen medicína, ale také ekonomika, politika a filozofie. Jestliţe vznikl problém, je potřeba ho odstranit. Pochopit, proč vznikl, proč je jeho vznik zákonitý, o tom jsme si nezvykli přemýšlet.

Jednou jeden profesor řekl: «Nehodlám studentům poskytovat vědomosti. Za několik let se to všechno změní. Učím je pracovat s těmito znalostmi, učím je správně myslet.» Dlouho jsme byli špatnými studenty a profesory. Nyní se dívám na televizi a vidím, jak se učíme myslet. A od povrchních výčitek, nenávisti a obvinění, majících za cíl odstranění překáţejícího problému, přecházíme k pochopení vazby mezi probíhajícími událostmi. Nesmíme hledat viníky, abychom si na nich vylili zlost, musíme se sami rozvíjet a měnit. A to bude nejlepší ochranou před opakováním chyb z minulosti.

Při diagnostice struktur pole jsem se učil myslet. Ukázalo se, ţe droboučký organismus a ohromný stát ţijí podle společných zákonů. Takţe, pokud touţíte ovládat moji metodu, naučte se především myslet.

Zdraví

Jsem programátor, coţ je samo o sobě diagnóza. Své problémy více méně znám, tak nebo onak se s nimi vypořádávám, i kdyţ ne na sto procent. Ale otázka se netýká mě, ale mojí milované manţelky. Před více neţ rokem potkalo tchána neštěstí — těţké onemocnění ledvin, sleziny. Tchán je člověk vojenského raţení, nemá sklony k náboţenskému myšlení, ale moje manţelka, tím neméně, se ho rozhodla z toho «dostat» podle svého. Tak uţ rok tchán dodrţuje všechny pŧsty, kaţdé ráno se modlí. Zotavil se, díky Bohu, je uţ prakticky zdráv. Ale změnil se charakter mojí ţeny. Bohuţel, ne k lepšímu. Objevilo se neoblomné přesvědčení o vlastní pravdě. Asi rok jsem tomu nepřikládal nějaký zvláštní význam, ale teď to nabylo nesnesitelného charakteru. Její názor je nesporný, její rozhodnutí jsou definitivní a nepodléhají posouzení. Kdo na tom nese vinu, v kom je příčina, ve mně nebo v ní? V obecných rysech Pravoslaví, jeţ si dělá nárok na statut jediného správného vyznání? Prosím Vás, pomozte, i pár řádkŧ nám mŧţe naznačit správnou cestu.

Asi jste si všimli, ţe paranoidní symptomy se projevují u nadprůměrných osobností. Odkud se berou? Podstata spočívá v tom, ţe naše touhy — to jsou emoce zahrnující minulost, přítomnost i budoucnost. Čím rozsáhlejší jsou naše city, tím dále pronikají do budoucnosti, tedy, tím silněji se můţe rozvíjet intuice, spontánní vidění, působení na okolní svět. Čím rozsáhlejší jsou touhy, city člověka, tím vyšší je úroveň energie a tím více toho můţe člověk dosáhnout v ţivotě. Představte si chytrého, schopného, talentovaného, ale zároveň pasivního, stydlivého, bojácného člověka, a vedle něj průměrnost, disponující odvahou, energií, vůlí a ohromnou ctiţádostivostí, čili rozsahem tuţeb. Chápete, kdo z nich bude zaujímat vedoucí post. Chytrý bude v lepším případě zástupcem nebo vykonavatelem. Čím silnější má člověk kontakt s budoucností, tím silněji působí na přítomnost a řídí ji. Mnozí léčitelé právě tak i léčí. Jsou v kontaktu s jemnými plány, čehoţ i vyuţívají. Chápete, ţe takové léčení pomáhá tělu, ale škodí duši. Protoţe jeho cílem není poznání světa a úplná proměna člověka, ale jen vytahování fyzického parametru.

Kdyţ se člověk obrací k Bohu prostřednictvím lásky, značně zvětšuje rozsah svých lidských citů. A tehdy se můţe objevit moţnost léčit, vidět do budoucnosti, mohou být odhaleny extra schopnosti. Pokud neexistuje přísná priorita Boţské lásky nad vším lidským, pak člověka nepozorovaně pohlcuje uctívání vlastních tuţeb, budoucnosti, duchovnosti atd. Takový mechanismus je dostatečně rozšířený.

Tak odtud je podobenství o ďáblovi — andělovi, který byl nejblíţe Bohu, a proto byl obdařen mnohem většími schopnostmi, citovostí. Ztratil kontakt s Bohem, přestal v sobě pociťovat prioritu Boţského a přeměnil se v ďábla. Pamatuji si, jak mi jedna ţena řekla: «Čím více se modlím, tím více se mi chce sprostě nadávat.» Byla v šoku a povaţovala sebe sama za divnou. Vysvětlil jsem jí, ţe je to přirozený proces. Čím silněji směřujeme k Bohu, tím více úsilí musíme vynaloţit na překonání lidského. Ne kaţdý je schopen to vydrţet. Proto, aby přeţili, nerozpadla se jejich duše, si lidé nezvratně směřující k Bohu ulehčovali svůj úkol odmítáním peněz, sexu, vydatného jídla, komunikace, odcházeli do klášterů a jeskyň. Kdyţ je obdrţena porce Boţského, kdyţ se přetavila v lidské, kdyţ je vypracován mechanismus překonání závislosti na získaném štěstí, pak mohou tuto informaci získat jiní bez nebezpečí, ţe zahynou.

Paranoia se projevovala u člověka, který vidí jakoby jasný obraz. Nejlépe chápe, co má dělat, má lepší intuici, propočítává kaţdou situaci a postupně si zvyká na to, ţe má vţdycky pravdu, zapomínaje na to, ţe skutečné absolutní poznání se ukrývá v duši kaţdého člověka. Správné, prozíravé chápání světa bude vţdy ustupovat Boţské pravdě, vţdy bude do určité míry odporovat Boţské logice a nikdy nebude dokonalé.

Při obracení se k Bohu lze následný posun k lidskému zesílit, ale také i oslabit. Pokud se obracíme k Bohu, kdyţ jsme ztratili své touhy a cíle, jestliţe jsme odhodili vědomí a pocítili bezbrannost, pak se Boţské mění na lidské přirozeně a klidně. A takové lidské v sobě nepřestává nést lásku, přičemţ neustále pociťuje vlastní druhotnost. Pokud se obracíme k Bohu s utajenými touhami a cíli, znamená to, ţe v našem podvědomí je lidské přece jen prvotní, tedy, vţdy se bude snaţit potlačit Boţské a stát se ďábelským.

U Vaší manţelky bylo obracení se k Bohu prostředkem splnění svých přání. Cílem byl ţivot, zdraví, touha pomoct blízkému člověku. Kdyţ se obracela k Bohu, rozsah jejích moţností se stával mnohem větším, ale podvědomý prospěch vítězil nad láskou. Kdyţ zachraňovala zdraví svého otce, škodila do určité míry své duši. Proto, jak chápete, námitky vůči Pravoslaví nemohou být. Myslím si, ţe pro začátek je moţné ţeně vysvětlit, ţe pocit absolutní vlastní pravdy — to je ďábelství. Absolutní pravdou máme na mysli absolutní vědomosti, ale člověku jsou nedostupné. Má je jen Stvořitel. Podráţděnost, odsuzování,

nespornost názoru, přísnost ve vztahu k lidem — to všechno jsou příznaky ztráty Boţského a vítězství lidského. Vraceje se k Pravoslaví, chci říct: protoţe pokora je jednou z hlavních ctností, můţete pomoct manţelce nejen slovy, ale i chováním. Pokud v těchto okamţicích dokáţete zachovat cit lásky, pak, myslím si, bude Vaší manţelce časem lépe.

Moje diagnóza — to je chronická cystitida. Poslední dobou dochází k častým zhoršením, bolestí doslova lezu po zdech. Dvě-tři hodiny řvu bolestí, potom pomaličku utichá. První záchvat jsem měla ve 14 letech. Nyní mi je 19 let. Moje matka na to také trpěla. Ale po rozvodu s mým otcem před čtyřmi a pŧl roku záchvaty nemívala. Kdyţ mě propustili z nemocnice, kde mě léčili jakýmsi silným lékem, začala mít matka opět záchvaty. Lék přestal účinkovat a já jsem opět nemocná. Vyplývá z toho, ţe její nemoc se přesunula ke mně? Matka nečetla Vaše knihy. Jen křičí: «Rozejdi se se svým klukem a nebudeš mít problémy s močovým měchýřem!» A já nemohu pochopit, v čem je problém. Zkoušela jsem všechno, ale nemoc nemizí. Ve všem ostatním jsem ŠŤASTNÝ ČLOVĚK! Moje duše zpívá! Miluji a jsem milována, mám milovanou práci, dostala jsem se, kam jsem chtěla, mám dost přátel. Miluji Boha, miluji to, co stvořil. Ale toto štěstí je často přerušováno hodinami nesnesitelné bolesti. Moţná, ţe mi něco poradíte?

Přestoţe Vaše matka nečetla mé knihy, dokázala zachytit spojitost mezi nemocí a situací. Močový měchýř, gynekologie — to je téma lidské lásky a osobních vztahů. Čím silněji se klaníme před lidským, tím aktivněji se spouští mechanismus strachů, uráţek, ţárlivosti. Jestliţe matka nepřijala očištění v mládí, pak i Vy ho jen stěţí přijmete prostřednictvím milovaného člověka, a tehdy onemocní nebo zemře Vaše dítě. V podvědomí jen stěţí dokáţete přijmout bolest od milovaného člověka, proto je Vám dávána bolest skrze nemoc. Můţete se rozejít s milovaným člověkem a pak cystitida zmizí, ale pokud je Vám tento člověk souzen, pak kdyţ se s ním rozejdete, můţete zemřít. Proto je lepší řešit otázku změnami v sobě.

Nedávno ke mně přišla pacientka, jejíţ dcera měla váţný problém — srdeční vadu. Provedli jí operaci. Vše proběhlo výborně, dcera neměla ţádné komplikace, matka byla šťastná. Za dva měsíce si nahmatala bulku na prsu, obrátila se na lékaře a dozvěděla se diagnózu — rakovina. Provedli jí operaci, ale ta uţ nepomohla, protoţe nádor způsobil metastázy. Provedli chemoterapii — metastázy se zvětšily. S tímto problémem přišla matka ke mně. Vysvětlil jsem jí, ţe vše je velmi jednoduché. A řekl jsem jí toto:

Měla jste ohromnou setrvačnost uráţek a malou setrvačnost lásky. Setrvačnost lásky se zmenšovala, a setrvačnost uráţek se zvětšovala, protoţe jste se uráţela hodně a dlouho. Pojem odpuštění je pro Vaši dceru neznámý. Kdyţ Vám provedli operaci, byla nemoc «způsobující uráţky» odstraněna. V jakékoliv, dokonce i v té úplně bezvýznamné situaci stavíme celé spektrum vztahů ke světu a Vesmíru. U Vaší dcery se v nejnevinnější situaci začalo prudce rozvíjet nepřijetí světa. Jakýkoliv pohyb ve Vesmíru — to je konflikt přítomnosti a budoucnosti. Nejklidnější a nejharmoničtější situace má ve svém základu konflikt. Neschopnost správně projít konfliktem — to je odmítání vývoje. Zbavila jste dceru moţnosti procházet bolestnou situací. Ta situace vznikla u Vás.

Pochopte pro začátek, ţe jakákoliv uráţka — to je potlačení Vaší touhy, vnější rozpad. Bez rozpadu není vývoj. Jakákoliv uráţka — to je záruka vývoje, pokud zachováváte lásku v duši. Pokud uráţku nepřijímáte a začínáte se stále silněji uráţet, znamená to, ţe se nechcete měnit, nechcete se přiblíţit k Bohu. Takţe, naučte se odpouštět uráţky, a k tomu se naučte přijímat poníţení tuţeb, a přitom zachovávat lásku k Bohu. Máme dvě hlavní touhy: jedna je spjata s pokračováním ţivota — to je sexuální touha, druhá je spjata s obranou ţivota a jeho vývojem — to je myšlenkový impuls, impuls vůle. Neustále si pro sebe opakujte, ţe se podrobujete Boţí vůli, ţe Vaše vůle je druhotná. Opakujte, ţe sexuální touha je pro Vás druhořadá, a nejvyšším cílem je láska k Bohu. Pravidelně se omezujte ve své vůli, ve svých cílech, ve svých sexuálních touhách. Naučte se přijímat jakákoliv poníţení jako Bohem danou spásu. A pak bude jakákoliv bolest moţností pocítit slabost lidského, jeho druhotnost a prvotnost Boţské lásky. Namísto muk rozpadu bude radostná bolest vytváření.

Jeden pacient se mě zeptal: «Za co mi Bůh způsobuje takové nepříjemnosti? Copak jsem tak špatný?»

«Ne za co, ale za jakým účelem, — opravil jsem ho. — Nepříjemnosti jsou Vám způsobovány ne proto, ţe jste špatný, ale proto, abyste se stal lepším.» K tomu, abychom přeţili ztrátu lidského, musíme ve Všem vidět Boţskou lásku. Kdyţ začínáš chápat, jakými neviditelnými nitěmi je spojen svět, jak jedno vyplývá z druhého, pak chápeš, ţe viníci neexistují. Jestliţe nejsou viníci, pak nejsou ani ti, kdo mají pravdu. Jestliţe neexistují ti, kdo urazili, nebudou existovat ani ti, kdo se uráţejí. Zbavujte se skrze pokání všech uráţek na ţeny, naučte se zachovávat lásku v okamţicích jakýchkoliv ztrát, neustále zvětšujte setrvačnost lásky. A kdyţ se naučíte neuráţet se, naučte to prostřednictvím modlitby, kontaktu s Bohem i Vaši dceru, a pak přestane být nemoc zapotřebí.

Vracíme se k autorce vzkazu.

Oblast hrudníku — to jsou uráţky, spodek břicha — to je odmítání lásky, touha neţít. Jestliţe se u Vás objevily tyto problémy ve 14 letech, akorát v době pohlavního dospívání, znamená to, ţe problémy mají i Vaše budoucí děti. Snaţte se chovat k milovanému člověku jako k příteli, na nějakou dobu zapomeňte na sex. Naučte se přijímat bolest od lidí jako očištění Vaší duše. Čím se připoutáváme ke světu? Sexem, jídlem, dýcháním a vědomím. Existují různé techniky překonání těchto závislostí, také je můţete vyuţít. Ještě jednou chci připomenout: v mém systému se skrývá velké nebezpečí, je to pragmatický přístup k modlitbě. Láska k Bohu přináší zdraví a štěstí, ale kdyţ se obracíme k Bohu, musíme zapomenout na své zdraví a štěstí, jinak řešíme otázky osobní, taktické, ale vytváříme si problémy strategické a mnohem rozsáhlejší. Dokonce, i kdyţ Vás bolest nepřejde hned, nebojte se a nepropadejte sklíčenosti. Bůh nezadává úkoly, které nemají řešení. Je Vám zadán úkol a podstata toho úkolu nespočívá v tom, abyste získala zdraví, ale v tom, abyste prostřednictvím nemoci pocítila v sobě Boţské. Tento úkol je řešitelný. A Vy ho dříve či později vyřešíte.

A o tom, ţe nemoc odejde, nemusíte ani pochybovat.

Věda a náboţenství

Říká se, ţe Bŧh nedává zkoušky, které bychom nezvládli. Nepochybuji, ţe první muţ a ţena byli dokonalými stvořeními Boha. A proto je postulát o prvotní hříšnosti ţeny nevěrohodný. Čím dokonalejší jsou stvoření, tím větší zkoušky musí vydrţet. To, co se stalo s Adamem a Evou, jsou tyto zkoušky. Zkoušky pozemským ţivotem. V něčem jsou společné, v něčem odlišné pro muţe a ţeny. V Písmu je řečeno: «Nesuďte», a ukazuje se, ţe ţeně je uţ prvotně předloţeno něco jako ortel bez obţaloby. Chápu, píšete o tom, co v daný okamţik ukazují Vaše výzkumy, přičemţ potvrzené konkrétními lidskými osudy.

Dotaz je takovýto: jaký vliv má na takový (výše vyřčený) Váš názor kolektivní (nevědomé) mínění pozemské muţské společnosti? Děkuji za knihy; čtu, snaţím se je pochopit. Jsem vytrvalá. Nejzajímavější je, ţe se silně změnily mé představy o tom, co znamená být šťastnou. Po pravdě řečeno, staré představy zmizely, nové ještě nebyly zřetelně naznačeny. Ale to, ţe budou jiné, je jasné.

Nezamýšlela jste se nad tím, proč ve středověku létaly «na košťatech» právě ţeny? Proč inkvizice zlikvidovala stovky ţen? Proč se případy spontánní levitace objevovaly zejména u ţen? Ţeny se čestně před Bohem přiznávaly, ţe létaly, a byly upalovány. Neustálé směřování k Bohu dříve či později odhaluje ohromné schopnosti. Ne kaţdý se dokáţe vyrovnat s nenadále nabytým štěstím. V otázce původu člověka jsem ve skutečnosti zastánce teorie Darwina. Prostě k Bibli je potřeba mít správný vztah. Veliké pravdy nemohou přicházet skrze čelní vysvětlení. Kdyţ k nám přichází něco nového, snaţíme se to pochopit a přitom vycházet ze starých událostí a měnit jen obvyklá spojení mezi nimi.

V Bibli je řečeno, ţe nejprve se objeví Antikrist, a aţ potom — Jeţíš Kristus. Spoutá Antikrista na tisíc let. Zkusíme si představit, vycházejíce z Apokalypsy, co to můţe znamenat. Ve skutečném ţivotě to bude nejspíše vypadat takto: v průběhu několika století bude nepochybná priorita Boţské lásky nad lidskými vášněmi a touhami — nejen ve vědomí, ale i v citech.

Jak můţe vypadat ďábel? Byl to nejchytřejší, nejkrásnější z andělů. Nejvýrazněji v něm musí být vyjádřena podstata lidského, kvůli níţ se zřekl Boţského v sobě. Všechny hodnoty se omezují na vědomí a touhu. Tedy, představme si oslnivě krásného člověka, samozřejmě mladého, samozřejmě, nadmíru moudrého a neuvěřitelně smyslného. «Ďábelství — to je genialita bez lásky.» Tedy rozum a smyslnost ďábla jsou natolik ohromné, ţe se pro něj staly důleţitějšími neţ Boţská láska.

Rozum jsme probrali, přecházíme k smyslnosti. Ţena ji má nesrovnatelně vyšší neţ muţ. K tomu, aby ţena mohla rodit, musí se soustředit na ţivot a jeho pokračování, a to je sexualita a také smyslnost. Tedy, ďábel musí být ţenou. Mimochodem, černá barva vyvolává pochmurné asociace, coţ znamená, ţe musí být blondýn. Samozřejmě, neţenatý. Tedy, Antikrist s ţenským zevnějškem. Mladá, krásná blondýnka s ohromnou smyslností, ale pokud je přítomna závislost na vědomí a touhách, pak musí být sexuální nezdrţenlivost, zjevné nebo skryté odsuzování jiných lidí. Nemusí odsuzovat otevřeně, ale můţe provokovat druhé k odsuzování, uctívání krásy a sexuality. Otázka: jak dokáţe strhnout davy lidí? Můţe být manţelkou nebo milenkou předního politika, na němţ závisí osud lidstva. A čím silněji ho připne k lidskému štěstí, tím sebevraţednější musí být jeho politická rozhodnutí. Všímáte si, ţe obraz není moc přesvědčivý? Zkusíme najít jinou práci. Jak lze působit na velké skupiny lidí a nepozorovaně je nutit uctívat schopnosti a sexualitu? Odpověď je jednoduchá: umění. Má nejsilnější vliv právě na podvědomí.

Nedávno jsem měl zajímavý případ. U pacientky, jejíţ stav byl poměrně dobrý, se najednou zhroutili děti a vnuci, a propukl program sebezničení.

— Před několika dny Vás urazil a poníţil milovaný člověk, vůbec jste to nedokázala přijmout, — vysvětloval jsem jí.

— Nic takového, všechno bylo v pořádku.

Stejně tak jsem ani nepochopil, odkud se vzala ta silná negativní vlna. A potom se náhodně v našem rozhovoru ukázalo, ţe se dívala na nějaký pořad, kde se jí velmi zalíbila jedna zpěvačka. Promodeloval jsem situaci a byl jsem ohromen. Vnitřní uctívání rozumu, krásy a smyslnosti silně nutí člověka záviset na základech tuţeb, takţe prakticky ihned propuká program sebezničení. Ihned jsem si vzpomněl na biblické přikázání: nevytvářej si modly.

Takţe, představit si Antikrista v podobě krásné, neprovdané a smyslné blondýnky je sloţité. Také si stěţí dokáţu představit, ţe přijde Kristus, usedne na trůn a bude kaţdého soudit. Těţko si představuji ďábla s ocasem a kopyty, ale jestliţe se zbavíme formy a budeme se snaţit pochopit obsah, obraz bude vypadat trochu jinak. Kristus věděl, ţe bude ukřiţován a projde smrtí. Proto, kdyţ říkal «Já», jen sotva to ztotoţňoval se svým tělem, jak to obvykle děláme my. Jeho «Já» je moţné ztotoţňovat se Stvořitelem skrze cit lásky, té lásky, která nepřestává existovat po rozpadu těla, po rozpadu duše. Kdyţ říkal: «Já se vrátím», zdá se mi, ţe tím měl na mysli, ţe se vrátí cit lásky ke všem lidem, lásky, která je mnohem důleţitější neţ smyslnost, schopnost, intelekt a materiální blahobyt.

Abychom pocítili prioritu lásky, musíme se přesvědčit o nemoţnosti existence v reţimu uctívání sexuality, schopností a peněz. Zákon negace negace. Abychom mohli stanout na druhý schod, musíme pocítit nemoţnost přebývání na tom prvním nebo uvědomění si toho a směřování k druhému schodu. Čím silnější je vědomé úsilí, tím méně ţivelnější a bolestnější bude proces přechodu.

Ale dokud se uchylujeme k uctívání, umění pracuje podle ďábelského principu: chcete získat uspokojení sexuálního citu? Prosím. Chcete omezit svou sexualitu? V ţádném případě, je to škodlivé pro Vaše zdraví. «Podívejte se, jak jsme krásní a sexuální, — rozhlašují ze všech stran představitelé umění. — Podívejte se, kolik máme peněz. Splníme všechna Vaše přání.» A nejen představitelé umění. Americký kněz, v euforii, sděluje o tom, jak se obrátil ke Kristovi, poprosil o «mercedes» a za nějakou dobu se u něj tento «mercedes» objevil. Zištný postoj k lásce a k Bohu způsobuje vzklíčení ďábelství. Čím více se soustředíme na sexualitu, schopnosti a peníze, tím zištnějšími se stáváme v lásce. Takţe si myslím, ţe Antikrist je nezkrotná, křičící sexualita představitelů umění, obzvláště ţen. Umění musí léčit, ale zatím většinou pomáhá umírat. Jestliţe dříve lékař léčil tím, ţe způsoboval bolest a přesvědčoval, ţe ji musíme přijmout, pak nyní se úlisně sklání před pacientem: Je Vám špatně? Nechce se Vám ţít? Prosím, tady máte «návnadu», jen zaplaťte penízky. «Gesto — to je pohyb duše,» — říkal Šaljapin.

Umění — to je demonstrace krásné duše prostřednictvím těla. Duše se očišťuje Boţskou láskou a bolestí.

Proč ve starověkém Řecku milovali tragédie, kde zaručeně byla láska a ztráty? Takové umění očišťovalo duši, vedlo ke katarzi. Nynější umění nedemonstruje duši, ale tělo. Místo katarze diváci dostávají sexuální uspokojení. Nemůţeme ţít bez peněz a materiálních hodnot. Ale nikdy nebudeme mít materiálno, pokud nebudou schopnosti, intelekt, rozvinuté zákony, tedy duchovní hodnoty. Duchovní hodnoty budou degenerovat bez smyslného potenciálu, čili rozvoj smyslnosti a tuţeb způsobuje rozkvět vědomí a materiálního blahobytu. Ale naše smyslnost a naše touha vysychají a degenerují, pokud neexistuje spojení s Boţským. Jestliţe se objem lásky v duši zmenšuje, jestliţe ji brzdíme strachy, sklíčeností, uráţkami, nezdrţenlivostí, stávají se naše touhy našimi pány, a my jejich otroky. Otrok smyslného štěstí bude otrokem duševního a materiálního štěstí. A pokud vezmeme v potaz podstatu lidského vývoje, opět dospějeme ke konfliktu a protikladu, bez kterého je vývoj nemoţný.

Největší impuls vývoje přichází prostřednictvím lásky k ţeně, ve které je vţdy sexualita. Ale zároveň největší nebezpečí se objevuje tehdy, kdyţ se sexualita stává důleţitější neţ láska. Ţena musí rodit děti, a proto nesmí umírat. Muţ, naopak, musí pro záchranu svých dětí často riskovat ţivot, proto se muţ podvědomě méně koncentruje na ţivot, touhy, a proto snadněji pocítí Boţskou logiku. Není to nadřazenost ani podřazenost muţe a ţeny, ale dělba práce. Ţena se rozvíjí skrze pokračování ţivota, muţ — skrze jeho ztrátu. Proto má muţ silný informační základ, a ţena — smyslný.

Proč se ţeny nestávají filozofy? Abychom mohli abstrahovat, je potřeba se od všeho odpoutat. Odpoutání od vědomí, tuţeb a ţivota — to je smrt. Pokud není člověk připraven zemřít, nikdy nebude skutečným filozofem. Teze o prvotní hříšnosti ţeny je ve skutečnosti očkováním proti uctívání ţenského principu, tedy smyslnosti. Hříšnost předpokládá velkou práci na sobě. Protoţe ţena je silněji přivázána k ţivotu, potřebuje mnohem více sil na překonání závislosti na sexualitě, touhách a ţivotě. A k tomu, aby ţena přivedla na svět děti, jí dala příroda poníţení, pomáhající jí v sobě pocítit Boţské. Menstruační cyklus — to je

pravidelné narušení ţivota a tuţeb, poníţení sexuálního citu. Před měsíčky a během nich se mnohé ţeny cítí hodně špatně jak fyzicky, tak i morálně. Čím větší je závislost na touhách a ţivotě, to jest koncentrace na prvotní hřích, tím hůře se ţena cítí. A dokud ţeny rodí, tedy prodluţují ţivot a soustřeďují se na něj, myslím si, ţe u nich budou neustále existovat problémy záchrany Boţské lásky ve vlastní duši a překonání závislosti na lidském štěstí.

Vztahy

Neopětovaná láska!!! Jak se mám chovat?

Mnoho let miluji ţenatého muţe. Neví o tom, je ke mně lhostejný. Dělám dobře, kdyţ se zříkám vztahŧ s ním, přičemţ ho nepřestávám milovat? Kde je hranice mezi pokorou a zříkáním se tuţeb? Podle toho, ţe se mi silně zhoršilo zdraví (v nejbliţších dnech mě čeká operace), nesměřuji k Bohu. V čem dělám chybu v dané situaci?

Představte si zvíře, které se najedlo, potom se věnovalo sexuálnímu aktu. Nyní si představíme člověka, který učinil totéţ. V čem je rozdíl? V podstatě je to jedno a totéţ. Ale u člověka, kromě tématu tuţeb a rychlého uspokojení, se zapojuje pojem krásy, komunikace, čili energie tuţeb pracuje na vývoji. Pokud se člověk nebude ovládat, kdyţ směřuje k vysokým citům, ve kterých je více lásky, promění se ve zvíře. Nedávno mi jedna dívka napsala vzkaz: «Chci se naučit umění lásky a přemýšlím: kdo by mě tomu mohl lépe naučit — muţ nebo ţena?» Pravděpodobně měla na mysli sex. Sex a jídlo je z energetického hlediska jedno a totéţ. I tady jsou pravidla zcela jednoduchá: nezměnit to na cíl a nespěchat. Pokud porovnáme sex s jídlem, pak si můţeme představit následující obraz. Velmi důleţitý je dobrý kuchař, tedy rozsah a hloubka našich citů. Význam má zařízení restaurace, ve které jíme, — to jsou naše vzájemné vztahy, dvoření se jeden druhému, které pomáhá přeměnit sexuální energii na duchovní a láskyplnou. Důleţitý je krásně prostřený stůl, čili něţný, zdrţenlivý vzájemný vztah. Důleţitá je atmosféra, ve které jíte. A jak uţ dáváte lţíci do úst — to je poslední věc. Důleţité je, abychom nepospíchali, nepřejídali se a přemýšleli o tom, kdo je vedle nás.

Takţe, zdrţenlivost našich ţivočišných tuţeb a citů nás činí lidmi, ale láska — to je také cit, který je neţádoucí potlačovat a brzdit. Ovládat ho a snaţit se podřídit ho sobě je nepřípustné. Proto, jestli milujete — přiznejte se milovanému, a snaţte se s ním sejít. Pokud odmítne — proţívejte utrpení, prostě někdy zřeknutí se činů, napomáhajících projevit se Vašemu citu, je ve skutečnosti potlačením citu lásky. Není potřeba se bát citu lásky a mít z něho komplexy. Kdyţ se nestane milovaný člověk milencem, zkuste se s ním jen přátelit. Přátelství — to je láska bez sexu. Proto chci ještě jednou zdůraznit — nestyďte se za Váš cit a nemějte o něj obavy. Jděte za ním a podřizujte se mu. Pokud budete poníţena, věřte, ţe se to stane jen s Vašimi touhami, na lásce se to neodrazí.

Poníţit, urazit lásku je nemoţné.

Práce na sobě

Na svŧj vzkaz jsem od Vás obdrţela odpověď: «Nikdy neodsuzujte, nemějte strach z budoucnosti, čeká Vás rok práce na sobě.» V dŧsledku se ke mně vrátil manţel, ale mně začalo být všechno nějak lhostejné. Získala jsem dobře placenou práci, ale nemám sebemenší touhu, abych se kvŧli ní namáhala. Naprostá lhostejnost ke všemu. Zdá se mi, ţe je to dŧsledek práce podle Vašeho systému.

Myslím si, ţe máte pravdu. Láska u Vás byla příliš těsně spojena s touhami. Proto, kdyţ jste se začala zbavovat závislostí, zároveň jste se odpoutala od lásky. Téma naprostého odříkání proběhlo u lidstva uţ ve starověké Indii. Na začátku, kdyţ se všeho zřekneme, potom začínáme v té pustotě pociťovat něco mnohem důleţitějšího neţ předchozí štěstí. Poté chápeme, ţe odříkání — to je prostředek pocítění jednoty se Stvořitelem. Proces odříkání byl završen, začal proces snaţení a pocítění lásky v duši. A potom se postupně vracíme k lidskému štěstí, nepřestávajíce zachovávat jednotu se Stvořitelem a neustále podporujíce pocit lásky. Takţe nijak zvlášť se tím netrapte. Proces otupení citů je jevem zákonitým a projevuje se u mnohých, kteří příliš lpí na lidském. Opakujte si pro sebe, ţe zachováváte lásku k Bohu v okamţiku ztráty lidského, a kdyţ se připravíte na tento cit, přijde k Vám.

Různé

Řekněte, jste vţdy na sto procent přesvědčen o správnosti obdrţené informace?

Pokud mám obavy, bojím se, lituji, informace můţe být nepřesná. Ale deformace pole, ač bych byl v jakémkoliv stavu, vidím stejně. Kdyţ u mě vzniká nový problém, a já se snaţím vyřešit příčinu, nezřídka přichází protikladná informace. A tehdy je potřeba dělat desítky a stovky pokusů vlastní diagnostiky a poté zobecňovat obdrţenou informaci. Proto, kdyţ přichází nový problém, vědomí je bezmocné, chybí chápání, jsem nemocný, trpím a modlím se. Čím méně je strachu, sklíčenosti, nespokojenosti se sebou, čím méně se vzdaluji lásce a nepřestávám se modlit, tím silněji se všechno postupně projasňuje a dostává svou podobu. A potom, kdyţ vidím tentýţ jev u pacienta, popisuji svá mnohoměsíční hledání a problémy v několika frázích. Tak proto, abych mohl přesvědčivě hovořit o výsledcích diagnostiky, musím, z jedné strany, propracovat stovky variant, a z druhé — být v určitém stavu.

Mimochodem, k dnešnímu dni mám problémy, které zatím nemohu vyřešit. Psal jsem o tom, ţe mě bolely ledviny. Z jakýchsi důvodů to bylo spjato s tématem tuţeb, přestoţe problémy s ledvinami u mě byly vţdy spojovány s nespokojeností s osudem. Mnohé měsíce jsem se snaţil pochopit, proč to, co jsem povaţoval za pýchu, se ukázalo být ţárlivostí. A všechno bylo bezvýsledné, kdyţ jsem se snaţil zachytit předpokládané problémy s ledvinami. Celou dobu jsem pronikal do tří posledních ţivotů. A najednou vznikl model. Osud — to je touha v rozsahu několika ţivotů. Postupně jsem začal chápat situaci. Mohl jsem zachovávat cit lásky při jakýchkoliv otřesech, ale, ukazuje se, ţe se to týkalo emoce v rozsahu jednoho ţivota. Kdyţ došlo k otřesu v rozsahu několika ţivotů, začalo zřeknutí se lásky, agrese a sklíčenost. Přičemţ hlavou jsem to chápal, ale s city jsem se vypořádat nemohl, čili sotvaţe došlo k rozsáhlejšímu otřesu mých hlubinných základů, okamţitě jsem padl na hubu. Kdyţ jsem to pochopil, bolest v ledvinách zmizela, nějakou dobu jsem se cítil normálně, ale potom jsem si všiml, ţe se dávají do pohybu vrstvy v rozsahu deseti-patnácti ţivotů. Pochopitelně musely začít problémy se zdravím. A také začaly a přetrvávají dodnes. Jestliţe mi dříve v kolenních kloubech lupalo, pak nyní v nich křupe a popraskává.

Tady jsem měl mnoho verzí. První vysvětlení: moje výzkumy jsou nepřesné a nebezpečné. Druhé: něco je v mých výzkumech nesprávné, ale lidé čtou knihy, projevuje se to na nich, a já musím za všechno zodpovídat. Třetí vysvětlení: u mých dětí začíná období zamilovanosti, románky, a všechny okamţiky mých chlapeckých strachů a sklíčenosti se nyní odhalují v jejich podvědomí, a já musím zastavit to negativum, které předám dětem, vnukům a pravnukům. Čtvrtá příčina: nesprávný způsob ţivota. Zvykl jsem si přejídat se. Mimochodem, kdyţ jsem speciálně jel na dovolenou do vojenského sanatoria v Kislovodsku, kde provádějí bahenní léčení, udělali mi všechny moţné rozbory. Ukazatelé byly jako u dítěte. Hemoglobin 160, sedimentace 3 mm za hodinu, tlak 120 na 80, jen cholesterol je dost zvýšený, ale to je téma tuţeb. Bahno a terpentýnové koupele mi nijak nepomohly, dokonce mi bylo hůře. Ve spojitosti s tím vznikl následující model. Zvyšují mi laťku, aby moje informace poskytovala více moţností pro očištění. Snaţil jsem se vymodelovat, v jakém rozsahu bude otřes emocí v nejbliţších dvaceti-třiceti letech, to jest v přechodném období k novému stavu. Vyšel mi moţný otřes v rozsahu patnácti ţivotů. Ať jsem namátkou prohlédl kohokoliv, kaţdý měl průměrnou maximální moţnost přijmout destabilizaci emocí v rozsahu do deseti ţivotů. Tedy, dá se předpokládat, ţe tento proces v měřítku lidstva bude probíhat dost bolestivě. Jak se nyní diagnostikuji, zachování citu lásky můţe přetrvávat při rozkolísání tuţeb v rozsahu do dvaceti ţivotů. Moţná, ţe je to spíše autosugesce a já zlehka přeháním, kdyţ si přeji uvidět to lepší? Ale můj psychologický stav se skutečně změnil k lepšímu. Začal se objevovat dlouhotrvající pocit vznášení se, který jsem dříve neměl.

Ještě jedno moţné vysvětlení: vysílil jsem se během semináře roku 2000. Nemusel jsem provádět diagnostiku těch, kdo se zúčastnili semináře. Ale bylo mi trapné odmítat, kdyţ se na mě lidé spoléhali. Na rozdíl od jiných jasnovidců, diagnostika mi ubírá hodně sil, a časem vznikají přetíţení, blízká těm extrémním.

Z druhé strany, kardinální průlom ve vývoji probíhá právě při smrtelných přetíţeních, pokud v nich nahromaděná energie lásky umoţňuje přeţít. Po prvním dni semináře jsem se v noci probudil s pocitem, ţe umírám. Pár hodin jsem se modlil a pocítil — zdá se, ţe to povolilo. Přesto jsem ale druhý den prohlédl všechny. Přeţil jsem, ale pocit přepracovanosti zůstal. Nebezpečí psychických přetíţení spočívá v tom, ţe se někdy projevují aţ za mnoho let. Omezil jsem příjem pacientů, protoţe na jeho konci vznikala fyzická bolest.

Ve spojitosti s tím se objevil ještě jeden model. Nesprávně provádím příjem, tedy, moje ochrana je probíjena, přebírám problémy pacientů na sebe. Protoţe pracuji na zcela hlubinných úrovních, problémy pacientů jsou svojí podstatou přečerpávány do mě, tj. prostřednictvím koncentrace na touhy. Tedy, podvědomě ve mně zesiluje téma ţárlivosti, coţ způsobuje problém s klouby. Moţná, ţe během příjmu příliš hodně hovořím? Moţná, ţe musím diagnostikovat dvakrát — na začátku a na konci příjmu? Moţná, ţe uţ vůbec nesmím přijímat pacienty?

Ještě jeden model. Napsání knih je důleţitější neţ příjem, a tady mohu pomoct mnohem většímu mnoţství lidí. Přestanu přijímat, začnu psát knihy, coţ nyní v podstatě i dělám. Ještě jedna verze. Po nějaké době můţe přijít velká popularita a společně s ní materiální blahobyt, na coţ nejsem připraven. A to se odpovídajícím způsobem odrazí na mém zdraví. Existuje ještě jedna zajímavá myšlenka. Podle toho, jak se snaţím porozumět Boţskému, míra odpoutanosti od lidského musí být na dané etapě mnohem větší, ale já myslím na opravu chaty, výměnu bytu atd. Ještě také celkem dobrá verze: všem radím, jak se mají správně chovat, jak pracovat na sobě, ale sám tomu věnuji minimum času a pozornosti.

Mohl bych vyjmenovat ještě několik desítek hypotéz, ale nebudu unavovat čtenáře. Hlavní je, ţe se mi ulevilo na duši, pocit lásky se stal větší skutečností neţ dříve. A já doufám, ţe uplyne nějaká doba a moje nynější problémy naleznou dobré, elegantní řešení. A zatím se snaţím přehodnotit svoje vztahy vůči okolnímu světu, lidem, sobě samému. Připravuji se na nový způsob ţivota.

Mimochodem, moţná je tu ještě jedno zajímavé vysvětlení. Kdyţ jsem přistoupil k práci na knize, zapnuli mi diktafon, posadili vedle několika lidí, a já jim začal vyprávět o obdrţené informaci. A najednou jsem s překvapením uviděl, jak se jejich pole začalo pováţlivě deformovat. Tehdy jsem vymazal z jejich paměti to, co jsem říkal, neboť jsem pochopil, ţe je nelze bezprostředně napojovat na zdroj informace. Musím nejprve zpracovat to, co jsem se sám dozvěděl a aţ potom to předávat druhým v přijatelné podobě.

Poslední dobou mám pocit, ţe poskytovat stoprocentní informaci, kterou dostávám, je velmi nebezpečné. Lidé nemusí vydrţet očištění, které je nezbytné pro její obdrţení. Tedy, informaci je moţné poskytovat zaobaleně, aby nepřipravený člověk mohl přijmout její nevelkou část a úspěšně ji zpracovat. Čím větší je naše ochota řešit úkol, čím méně je pochybností a nejistot, bránících otevřít se lásce, tím je jistější, ţe závěry budou přesné a správné.

Zobecníme to: kdyţ provádím diagnostiku, musím pochybovat. Zvnějšku to rodí mnoho variant, umoţňuje to vytvářet desítky a stovky modelů. Vnitřně nemám právo na pochyby, rodí to strach, nevíru v sebe a ztrátu energie. Kdyţ pracuji zároveň na dvou úrovních — uvnitř na Boţské, zvnějšku na lidské, pak vzniká chápání.

Co je lidská lhostejnost? Jestliţe je to nebezpečný program, jaké pak zaujímá místo ve Vašem systému?

Láska dává pocit jednoty. V Boţském jsme absolutně jednotní. V jemných plánech jsme nejprve jednotní s ţivou a neţivou přírodou, stoupáme na hrubší plán, pociťujeme absolutní jednotu všeho ţivého. Vyšli jsme z bodu a vracíme se do bodu. A čím více se odhaluje individualita kaţdého člověka, tím silněji musí směřovat ke kolektivnímu vědomí, k jednotě. Jakmile individuální značně převýší úroveň jednoty, začne rozpad osobnosti. Proto je výchova kolektivního vědomí u dětí a společnosti otázkou fyzického zdraví a přeţití společnosti v budoucnosti.

Člověk, který aspoň jednou zaţil cit lásky, pociťuje v tomto stavu jednotu s celým světem. V tomto okamţiku pociťuje, ţe jeho osobní touhy, úsilí, cíle a hodnoty mohou být nebezpečné, kdyţ bojují s láskou a zříkají se jednoty. Podstata jednoty umoţňuje slabým přiblíţit se k silným. Bez toho je rozvoj civilizace nemoţný. Individuální vědomí se rodí z kolektivního. Lhostejnost — to je odmítání lásky a pocitu jednoty s druhými. Je moţné to nazvat nemocí.

Existují dva názory na to, jak se chovat ve vztahu k trpícímu člověku. V souladu s východním názorem, je to jeho karma, člověk si ji zaslouţil a není mu potřeba pomáhat. Proto zřejmě v Indii nic nedávají ţebrákům. Podle západního názoru, který do značné míry vychází ze základů křesťanství, bychom měli tomu, kdo trpí, pomáhat. Jak v jednom, tak i ve druhém názoru jsou problémy, ale zároveň i pravda. Soucítěním a vzájemnou pomocí se lidé rychle rozvíjejí, vyměňují si informace. Ale vnitřní soucit vede k tomu, ţe člověk přebírá problémy nemocného na sebe. Jestliţe jsou utrpení a nepříjemnosti člověka určeny jeho nesprávným náhledem na svět a špatným charakterem, pak čím rozsáhlejší pomoc dostává, tím horším se stává jeho charakter a tím chybnější je jeho náhled na svět. Východní názor, zbavený vnitřního soucitu, napomáhá vzniku nejednotnosti a brzdí vývoj. Ne náhodou existovaly v Indii tak dlouho kasty. Jsi ţebrák — je to tvůj osud, přijímej ho a nezáviď bohatému, nesnaţ se změnit svůj statut.

Pravda, jak je zvykem říkat, se nachází uprostřed. A pokud bychom se vyjádřili přesněji, pak pravda není mezi dvěma protiklady, ale nad nimi. Pokud se budeme snaţit sjednotit východní a západní myšlení, nový názor bude vypadat nejspíše takto: nemoci, problémy, neštěstí člověka — to je výsledek jeho vnitřního stavu, nedokonalosti jeho duše. Ale je potřeba mu pomáhat, akorát pomoc musí být správná. V první řadě to musí být pomoc duši člověka, pomoc utváření jeho charakteru a náhledu na svět, a aţ potom — tělu.

Abychom se stali lhostejnými, je potřeba zničit v duši lásku. Ale často je lhostejnost výsledkem zvýšeného soucitu a péče o druhé. Kdyţ nepomáháme duši člověka, čili jeho směřování k Boţskému, kdyţ je pro nás pomoc jen zpříjemněním lidských tuţeb a blahobytu, pak se nám začínají mstít za naši pomoc, a soucit se nezřídka mění v lhostejnost.

Závěr je jednoduchý. Abychom se nestali lhostejnými, musíme umět vidět Boţské v kaţdém člověku a pomáhat v první řadě tomu Boţskému. A tehdy budeme schopni vidět, kdy je potřeba lidské schránce nezbytně poskytnout pomoc, kdy je přípustná a kdy je zakázaná. Abychom viděli Boţské v jiném člověku, musíme se naučit vidět Boţské v sobě, a proto je v jakékoliv ţivotní situaci nepřípustné zříkat se lásky, znehodnocovat ji, snaţit se ji ovládat.

V klášteře je zvykem nespat více neţ pět hodin. Také se o to snaţím, ale moc se mi to nedaří. Má cenu se o to ještě pokoušet? Je zdravé spát málo?

Spánek — to je totéţ potěšení jako jídlo. Ale přejídání prudce zesiluje naši závislost na touhách. A pokud člověk jí nebo provozuje sex bez zvláštní touhy, dost tím škodí svojí energetice a ničí své zdraví. Jednou jsem se rozhodl diagnostikovat, jak se změní moje pole, kdyţ si hodinu navíc zalenoším v posteli. A uviděl jsem zaráţející obraz. Závislost na touhách vyskočila do úrovně, která čtyřikrát převyšovala tu nebezpečnou. Pole kolem první čakry se deformovalo. Spustil se program sebezničení. Závěr je jednoduchý: čím měkčí a pohodlnější je postel, čím více spíte, tím silnější je závislost na touhách a tím větší škodu způsobíte duši. Proto jsou teď tak populární tvrdé matrace. Proto — váleček pod hlavou, kobereček na podlaze — místo peřiny, prostěradlo — místo tlusté teplé deky. Taková postel nejen harmonizuje stav duše, ale i umoţňuje vyléčit se z mnohých nemocí. Prostě je potřeba si na to zvyknout.

Závislost na touhách je zcela inertní záleţitost a jejím zrychlením si lze tady jen uškodit. Na jaře, kdy je v duši více lásky, a tedy i více moţností překonání tuţeb, se dá krátký spánek snadněji snést. Samozřejmě, ţe před spánkem je potřeba dávat do pořádku duši. Uvolnit se od všech problémů, odpustit všem, přijmout Boţí vůli ve všem, naladit se na lásku, — pak bude spánek mnohem lehčí. Kdyţ se člověk nevyspí, probíhá u něj proces potlačování tuţeb, coţ urychluje procesy stárnutí. Proto se v tomto ohledu k tomu nelze nutit násilím. Něco jiného je připravit se o spánek, abychom se déle modlili, to můţe být mnohem prospěšnější neţ samotný spánek. Ale pokud neustále málo spíte a nesbíráte pozitivní emoce, můţe to způsobit velkou škodu. Proč staří lidé málo spí? Je v nich zapojen mechanismus potlačení tuţeb. Jelikoţ ţeny mají biologicky vyšší koncentraci na touhy, přísné omezení v jídle a spánku se můţe ukázat jako nepotřebné. Ale pro muţe, jak se domnívám, jsou taková pravidelná omezení nezbytná.

Člověk, který bere drogy, se nachází ve stavu nekonečné, vše pohlcující lásky k Bohu, světu, lidem. Touhy, uráţky mizí… Proč za to následuje trest?

Kdysi jsem přečetl detektivku, kde vyšetřovatel předával svou zkušenost. «Kdyţ vyslýcháš západního člověka, — říká, — informaci lze obdrţet skrze bolest. Hrozba popravy, fyzická bolest účinkují efektivně. Východní člověk je, naopak, necitlivý k bolesti, ale

mnohem silněji je připoután k příbuzným. Vyhroţováním jeho blízkým lze mnohého dosáhnout.»

Tady jsou právě vystiţeny zvláštnosti individuálního a kolektivního vědomí. Vědci si všimli, ţe na východního člověka zhoubně působí alkohol. Ale drogy pro něj nejsou aţ tak nebezpečné. Západní člověk, naopak, klidně snáší alkohol a ničí ho drogy. Podle vědy, alkohol potlačuje těla neuronů, droga — spoje mezi neurony, tedy alkohol potlačuje individuální vědomí, a droga — kolektivní. Jelikoţ na Západě probíhá koncentrace na individuální vědomí, pak alkohol, sniţující a brzdící tuto koncentraci, přináší efekt vyrovnávání. Na východě droga stejně tak sniţuje závislost na kolektivním vědomí.

Co probíhá při poţití drog? Destabilizace spojení mezi neurony. Zároveň jsou narušovány energetické nitě spojující nás se světem, to jest na určitý okamţik mizí připoutanost ke světu a závislost na něm. A kdyţ nejsme závislí na světě, snadněji pocítíme cit lásky. Ale protoţe tohoto citu osvobození a lásky není dosahováno směřováním k Bohu, ale sebezničením, nemůţe být tento efekt stabilní. Neustálým směřováním k lásce a Bohu, s procházením bolestivých situací, zvyšujeme naši úroveň energie, která jde na rozvoj jemných, duchovních struktur. U narkomana to probíhá na úkor zničení jiţ zmiňovaných struktur, proto rozsah ničení musí být čím dále větší, a tak procházet bolestivou situací můţe narkoman stále obtíţněji. A pro překonání stresu je potřeba energie, která v něm prudce klesá.

Na Východě se ohromná vrstva energie nachází v duchovních hodnotách, v kolektivním vědomí, na Západě — v materiálních vymoţenostech. Odpoutání od duchovna a materiálna je nezbytné, abychom pocítili Boţské. Ale všechno veliké v tomto ţivotě je dosahováno těţkou prací. Přibliţujeme se k Bohu skrze lásku, která na ničem nezávisí, a skrze bolest při odpoutání od lidského. Člověk, který nechce přijmout bolest, nemůţe projít stresovou situací; snaţí se pocítit Boţské skrze alkohol nebo drogy. Bolest, jak by se mohlo zdát, ustupuje do pozadí, ale potom se vrací s dvojnásobnou silou. Na Kavkaze existuje taková fráze: «Musíš pít víno, ale víno nesmí pít tebe.» Prudká závislost na alkoholu a drogách vzniká tehdy, kdyţ se člověk snaţí zvednout si takovým způsobem náladu. Tehdy vzniká prudká závislost a začíná rapidní degradace člověka.

Ještě jednou chci zdůraznit: Boţská podstata nepřichází skrze alkoholovou nebo drogovou euforii. Přichází v okamţiku bolesti a ztráty, kdy, bez ohledu na cokoliv, zachováváme lásku a směřujeme k Bohu.

Pracovní okamţiky

Poslední dobou došlo v mojí práci k podivným narušením. Obvykle všechno probíhá takto: blíţí se nějaká událost, coţ ve mně vyvolává nesprávnou emocionální reakci. V jemném plánu vidím deformaci, coţ znamená nedostatek lásky. Snaţím se pochopit, proč jsem se nesprávně zachoval v budoucnosti. Podstata je, samozřejmě, stále stejná — nedostatek lásky. Tedy, musím se více modlit, umocňovat mnoţství lásky a posilovat jednotu s Bohem. A tato nová úroveň musí být odhalena skrze nové chápání a správné chování. Dejme tomu, ţe ve mně propukla agrese vůči ţenám. Znamená to, ţe brzy budu mít já nebo mé děti problémy v citovém, osobním ţivotě. Úroveň procházení situace je nedostatečná, lásky je nedostatek, agrese propuká jako nejprimitivnější obrana. Vyšší obrana — to je ovládání situace, ta nevyţaduje agresi. Člověk umějící řídit situaci, ovládat ji, není agresivní. Vţdyť obvykle se rozčiluje a uráţí ten, kdo se bojí aktivně jednat. Existuje vyšší úroveň kontroly nad situací. Je to ovládání události v počátečním stavu, schopnost ovládat přítomnost prostřednictvím budoucnosti. Existuje ještě vyšší úroveň ovládání — je to ovlivnění a ovládání budoucnosti skrze lásku. Čím silněji a nepřetrţitěji se soustředíme na zachování a umocnění lásky, tím zřetelněji se u nás seřazují všechny následující úrovně řízení, takţe agrese se stává atavizmem, čili zcela nepotřebným jevem.

Čili, vracíme se k problému. Pozoroval jsem, ţe někdy prosté chápání toho, co se děje, dává situaci do pořádku. Za jakýmkoliv chápáním se ukrývá láska, neboť dává energii, nezbytnou pro vytvoření vazeb, spojujících různé situace v čase a prostoru, a pro vytvoření pojmového obrazu. «Talent — to je energie,» — říkal známý sovětský sochař. Kdyţ si uvědomíš, pochopíš, ţe ses choval nesprávně a nebudeš se tak uţ dál chovat, vzniká velká orientace na lásku, duše se skrze ni zahřívá a probíhá další rozvoj. Láska rodí pochopení. Pochopení pomáhá probudit lásku v duši. Vše je do krajnosti prosté a jasné.

Ale nyní mi chybí chápání, zato mám pocit, jako by na mě spadlo něco těţkého. Situace je nekontrolovatelná. Probíhá výbuch nenávisti vůči ţenám, vyvolávající ve mně jejich odsuzování. Vzpomínám si i na sebenepatrnější analogické případy, odpouštím a modlím se. Za několik hodin pociťuji silnou bolest v krku, která se postupně přemisťuje do podbřišku. Objevuje se program panického strachu z budoucnosti, přičemţ jeho rozsah je velmi velký, zasahuje nejedno pokolení potomků. Znovu přezkoumávám celý svůj ţivot a nepřestávám se modlit. Uběhlo několik hodin, ale v hrdle mám pocit, jako by se do něj zaryl někdo drápy. Na prudkou ztrátu energie reaguje jako první krk, potom podbřišek, neboť ţivot a energie proudí odsud. Podobné příznaky — to je velmi špatné znamení. Situace je nevalná. Vůbec nechápu, co se se mnou děje. A něco probíhá, přičemţ něco velmi nebezpečného. Opět se snaţím dát se do pořádku. Na nějakou dobu se všechno srovnává, ale potom se to znovu hroutí. Nikdy jsem v ţivotě nebral prášky a nedělám to nyní, tím spíše, ţe prášky mi nepomáhají. Zvláštní pocit: celé tělo se jakoby rozpadá, krk vibruje, hlava se točí. Jediné, co zbývá v takových okamţicích, je zachování citu lásky. Dokonce i tehdy, kdyţ člověk nezvládá situace, stejně vytváří určitou dynamiku — kladnou nebo zápornou. A zatím ke kaţdé emoci strachu vědomí ihned vyvolává odpovídající situaci.