Бесплатный фрагмент - Diagnostika karmy

Žárlivost

Informace, které sděluji v této knize svým čtenářům, poskytuji prakticky každému pacientovi. Setrvačnost duše je nezměrně větší než setrvačnost našeho vědomí. K tomu, abychom duši správně orientovali, musíme vynaložit dlouhodobé, trýznivé úsilí. Čím srozumitelněji a důkladněji stav věcí analyzuji, tím snáz se pacient vzchopí.

Přišel jsem k nemocnému, který byl chorobou nadlouho upoután na lůžko. Šlo o těžký úraz mozku. V poslední době zažil hodně hádek se ženou, často se cítil ukřivděný a žárlil. A jelikož žárlivost je vlastně nenávist, dochází k blokaci hlavy — k úrazům, mrtvícím, roztroušené skleróze, ztrátě sluchu či zraku, zánětům nosohltanu a nádorovým onemocněním.

«Vaše problémy způsobila žárlivost a agrese. Základem každé žárlivosti je snaha povýšit milovaného člověka nad Boha, proto vám ubližovali, hádali se s vámi a rozcházeli ti nejbližší lidé. Vy jste ale nebyl ochoten se s tím smířit a hromadil jste v sobě agresi, která se dříve či později musela proměnit v nemoc. Teď si ale poslechněte to hlavní. Té agrese máte v sobě zatím asi jen pětinu, ale ve vašem případě se hromadila mnohem rychleji než u jiných lidí. Důvodem je vaše nezměrná pýcha, jejímž zdrojem je přílišné lnutí vaší duše k moudrosti. Zuby nehty se držíte moudrosti a odsuzujete šéfy své organizace za nepromyšlené jednání. Představte si celou situaci jako člun, plující říčním proudem nad kameny. Ty kameny jsou symbolem peněz, hmotných statků a životního úspěchu. Když v člověku není mnoho pýchy, kameny buší do dna člunu slabě a agrese téměř nevzniká, ani nemoc nemusí přijít. Čím větší je však pýcha, tím silnější je tlak srážející nás k Zemi, vrstva vody se ztenčuje a kameny dno nakonec prorazí.

V posledních dvou letech značně zesílily vaše výhrady k okolí, především k vašim nadřízeným, které vytrvale odsuzujete a hněváte se na ně za jejich nemoudré chování. Vaše pýcha se rozrůstá obrovskou rychlostí. Proto se také tak nápadně posílilo vaše nutkání přiblížit se k rodině a milovanému člověku. Abyste dostal možnost přežít, vaše žena vám musela ubližovat a hádat se s vámi. To byla ta nejšetrnější varianta, jak vás vrátit zpět k normálu. Vy jste se ale s touto variantou nedokázal vyrovnat. To znamená, že musela přijít těžká nemoc nebo úraz.

«Ano,» přikývl ustaraně pacient. «To, co říkáte, vypadá velmi pravděpodobně.»

Soustředěně se zamyslel a pak se mě zeptal

«Takže pokud se chci vyléčit, musím celý svůj dosavadní život vrátit a vše, co se v něm událo, považovat za boží danost? Prosím, to udělat mohu. Jediné, co nechápu, je to, jak se budu chovat v práci. To se mám na tu tupohlavost a idiotství jen tak koukat a nic proti ní nepodnikat?»

«Vy se neustále snažíte pracovat podle stejného režimu, ale pokaždé je to jedna ze dvou krajností. Místo toho ale musíte situaci kontrolovat. Toho dosahujeme tím, že ji navenek nepřijímáme a bojujeme s ní, až si ji nakonec podrobíme. Uvnitř ji však musíme bezezbytku přijmout. Navenek se stýkáte s lidmi, kdežto ve svém nitru s Bohem. Když to, co děláte navenek, přenesete dovnitř, stává se z toho pravý opak. Zatímco vnější konflikt se situací a snaha přizpůsobit ji svým představám vám dává zdraví, jakmile vstoupí do vašeho nitra, přináší nemoc. Dřív člověk víceméně dodržoval harmonii, protože byl od dětství vychováván podle duchovního a božského principu, tedy k absenci nenávisti, agrese a k přijetí všeho existujícího jakožto rozumného. Když dítě postupně dorůstalo a život ho posouval k opaku, dávno zformované jádro světla a klidu v duši agresi dovnitř nevpouštělo. Byla to taková živelná dialektika. Zatímco dnes je to koncepce, ale přistoupit na ni je velmi složité.

Vědci už nejednou zkoumali, co se odehrává, když do kontaktu přicházejí dvě civilizace, dva národy, dva kmeny. Ukázalo se, že nejrychlejší je vzájemná výměna pracovních nástrojů, výrobních postupů a předmětů každodenní potřeby. Mnohem pomalejší a nesnadnější je výměna zvyklostí a tradic. Úplně nejtěžší je pak výměna konfesí, náboženských systémů. Věroučný světový názor je nejvyšším stupněm abstrakce od vší pozemskosti, protože se pohybuje ve vrstvách ducha, rozprostírajícího se v celém vesmíru. Jeho hmota i setrvačnost je tedy obrovská. Říkám to proto, abyste pochopil, že budete muset přebudovávat hlubinné hladiny duchovního vnímání světa, což bude probíhat pomalu a ztěžka. Ale jedině takový přístup vám umožní, abyste problémy jen neodložil na později, ale úplně se jich zbavil.»

Moji pacienti při sezení často říkají.

«Teď se přece chovám správně, tak proč jsem nemocný?» A já odpovídám:

«Představte si, že kapitán zaoceánského parníku usnul a loď celou hodinu směřovala přímo na útesy. Pak se vzbudil, promnul si oči a povídá: ‚Těch posledních pět minut se chovám naprosto normálně, takže by všechno mělo být v pořádku. Chcete-li se zbavit agrese vůči lidem, musíte pochopit, že v jemných hladinách jsme si všichni naprosto rovni, že tu nejsou ani mudrci, ani pitomci, že nejsou lotři a svatí, že nejsou bohatí a chudí. Rozdíly panují jen v nejvyšších vrstvách, a ty sinusovitě kolísají. Komunistická ideologie se snažila lidem vnutit lásku ke všemu jak uvnitř, tak mimo nás, ale ta láska se proměnila v nenávist. Lidé za nic nemohou, nedokonalá idea a nedokončená koncepce přinášejí tisíckrát víc mrtvých než obyčejná ničemnost. Nedokonalá koncepce, to je výraz nedostatečně rozvinutého ducha. A tak pokud lidstvo v nejbližší době nenastolí přísnou prioritu duchovních hodnot v ekonomice, politice, vědě, umění, pedagogice, medicíně a dalších oborech lidské činnosti, budou se rozbíhat stále mohutnější mechanismy donucovací povahy.»

A pokračoval jsem v rozmluvě se svým pacientem.

«Už jsem vám říkal, že vztahy k milovanému člověku jste povýšil nad Boha, z čehož vždycky vznikají velké problémy. Skrze křivdy, odsudky a žárlivost jste příliš lnul k milovaným lidem. Ve vašem případě je tu ale ještě jeden nebezpečný článek, a to je opovržení ženami. Z opovržení se nevyhnutelně rodí odsudek. Znáte to úsloví: Slepice není pták a ženská není člověk! Někde uvnitř se k ženám stavíte právě takhle. Když odsuzujete lakomce nebo marnotratníka, vaše duše přilne k penězům a vy o ně přijdete. Když se však s despektem díváte na ženy, nikdy se nedočkáte toho, že byste si s nimi rozuměl. Všechno na světě se vyvíjí dialekticky — muž dostává matku, z jejíhož lůna se rodí a na niž je do značné míry odkázán fyzicky, a otce, který je nám naopak vzdálenější a na němž jsme závislejší spíš duchovně. Rozvoj duchovnosti si nelze představit bez rozvoje fyzického, což platí i pro lidské zrození. Lidstvo se zrodilo ze Země, na níž jsme fyzicky závislí. Ukazuje se, že energetika žen systémově odpovídá energetice Země, zatímco energetika mužů je totožná s energetikou Slunce a k početí lidstva došlo v pozemské atmosféře nad jižním pólem. Člověk, který pohrdá ženami, pohrdá i Zemí a vším pozemským, a odsudek a přezíravost nás mocně připoutává ke všemu, co přezíráme a odsuzujeme. Mocné uzemnění pak aktivizuje proces rozpadu ve fyzickém těle. Proto muž pohrdající ženami upadá duchovně a začíná být nemocný a stárnout mnohem dřív, než je běžné. Duchovnost muže je do značné míry dána jeho vztahem k ženě,» zdůraznil jsem svému pacientovi, «proto mnohokrát přehodnoďte svůj dosavadní život a změňte vztah k ženám a situacím, které s nimi nějak souvisejí.»

Rozhostilo se ticho. Zpracovávat informace, které poskytuji, není snadné, protože i sebemenší maličkosti spojuji s jevy kosmického řádu. Informace je konstrukce; aby ji oslovený dokázal vstřebat, musí měnit, přesněji řečeno kontrolovaně bořit svou duchovní strukturu. Z toho plyne, že příliš velké penzum informací, které navíc není přesně směrováno, může zdraví, psychiku či dokonce život člověka zcela zmarnit. Proto se snažím odpovědět na jakoukoli otázku, kterou mi nemocný položí. Někdy se sezení změní ve skutečnou diskusi, jako například v tomto případě.

«No dobře,» usmál se pacient, «vy říkáte, že když odsuzuju vše pozemské, pak právě tím příliš tíhnu k Zemi, příliš v ní vězím. Tím se zvyšuje má agresivita a já začínám být nemocný. Mohl byste mi uvést ještě nějaký podobný případ?»

«Včera večer mi zavolala jedna známá. Nemohla popadnout dech, několikrát u ní byl doktor, ale nedokázal si s tím poradit. Proto se obrátila na mě. Řekl jsem jí, že začala příliš lpět na těle, vztazích, a proto se v ní prudce vzedmula vlna agrese.

Za hodinu zavolala znovu. A řekla mi, že ač se sebevíc snažila potlačit v sobě všechny výhrady a nechuť vůči mužům, stejně se jí neulevilo.

«Někdy přespávám u přítelkyně a tam se mi vždycky přitíží. Nemůže to nějak souviset?»

«Je vaše přítelkyně hezká?»

«Ano, velmi. Ale proč se na to ptáte?»

«Jde o to, že duše vaší přítelkyně přilnula k tělu, tělesným radovánkám, sexu a k vlastní fyzické kráse. Uvnitř ale všemi muži opovrhuje a nenávidí zejména ty, kteří se s ní rozešli, nebo jí způsobili nějaké nepříjemnosti. Vy jste přítelkyni za nepěkný vztah k mužům odsuzovala a uvízla jste v její špíně, v její agresi. Vybavujte si postupně celý svůj život, odstraňujte z něj výhrady vůči mužům a pak se pomodlete a proste o odpuštění za to, že jste přítelkyni pranýřovala.»

«Dejme tomu, že člověk má skutečně dvě cesty k Bohu,» zauvažoval pacient. «Buď podle východního myšlení od Boha sestupuje dolů na zem, nebo naopak vystupuje schod po schodu ze Země vzhůru k duchu a božskému, což je západní tradice uvažování.

«I ti nejprimitivnější lidé lnuli k viditelným hmotným statkům, tedy k první hladině pozemskosti, ale oporu hledali ve druhé hladině, tedy ve vztazích mezi lidmi, ve smyslu pro povinnost a postavení ve společnosti. Po nějaké době se energetika posílila a duchovní lidé se pozvedli i nad druhou hladinu, což znamená, že se zbavili agrese útočící na tuto druhou hladinu, protože jejich vědomí se zachytilo duchovních entit ještě vyššího řádu.»

«Řekněte mi, prosím, a kam je třeba orientovat své vědomí, abychom se povznesli i nad třetí hladinu a dostali se k hladinám ještě vyšším?»

Usmál jsem se. «Nejlepší je spoléhat na lásku k Bohu. Hladinu, o které mluvíte, nazývám soustavou bodů božské predestinace. To je ovšem má vlastní terminologie. Řekněme to takhle: váš osud musí být zcela rozvrácen, abyste se zbavil závislosti tohoto druhu, proto probíhá vaše odtržení od všeho pozemského. Každý z nás má v sobě božské struktury, které prakticky v nikom nefungují přímo, a když se vám rozpadá osud a vy se začínáte upínat k těmto strukturám, pak ožívají a začínají působit.»

«Promiňte, ale mohl byste mi to vysvětlit nějak jednoduše, třeba na nějaké srozumitelné životní situaci?»

«Samozřejmě,» souhlasil jsem. «Tyto struktury se aktivizují tehdy, když ani při naprostém rozpadu vlastního osudu neztrácíte víru v Boha. U ateisty se to může projevit vírou v rozumnost a harmonii světa. Když v těžkých, kritických minutách říkáte:

Nevěřím v nejvyšší spravedlnost, na světě není pravda!, když říkáte: Nevěřím v ušlechtilost a nejvyšší city v lidech!, pak ztrácíte víru a zříkáte se svých nejvyšších duchovních struktur, struktur duchovního otce. Takový postoj pak obzvlášť silně mrzačí duše vašich potomků.»

Znovu jsme se na chvíli odmlčeli. Pak se mě ten muž zeptal: «To znamená, že v nitru se musím setkávat s Bohem, a navenek s lidmi? Zatímco dřív mé vědomí tíhlo buď jen k Zemi, nebo naopak jen k Bohu, pak teď musejí oba tyto procesy probíhat zároveň? No dobře, ale jak se vlastně na Zemi objevily tyto dva protichůdné způsoby uvažování?» «Vědomosti, které lidstvo získávalo, ho stále intenzivněji poutaly k Zemi. Jakmile však tyto procesy dospěly k určité mezi v karmě lidstva, musel se rozvinout pochod přesně obrácený — zřeknutí se všeho pozemského. Abychom se však dokázali zříct všeho pozemského a těla, které člověka s pozemskostí spojuje, bylo třeba dát tělu oddech, ochranu. K tomu mohlo dojít na území, které bylo v kontaktu s jinými národy a civilizacemi a zároveň bylo spolehlivě izolováno od neustálých vpádů, válek a katastrof. Takových oblastí bylo na Zemi několik; nejdůležitější z nich se stala Indie, která se podobala láhvi s hrdlem obráceným směrem ke Středozemnímu moři. Vzájemné soupeření mezi neustálým rozpadem formy ve středomořské oblasti a krystalizací obsahu v Indii vytvořilo základ pro vznik filozofie, která se dokázala zcela oprostit od všeho pozemského a všechny síly zaměřila na duchovní struktury člověka. «Zabij v sobě všechny pozemské tužby, zboř v sobě vše pozemské a pak teprve budeš s Bohem» — takový je princip východní filozofie. Toto pomíjení všeho pozemského v zemi s teplým podnebím a hojností potravy poskytlo impuls k duchovnímu rozvoji početných skupin lidí. Nahromaděný duchovní potenciál se nakonec měl realizovat i ve hmotných strukturách. To vedlo k nevyhnutelnému vzniku filozofie zaměřené opačně, tedy s absolutním důrazem na pozemskost. A to je materialismus.

Člověk, který pozemskostí opovrhuje, k ní začne tíhnout a zbožňovat ji. Člověk, který pohrdá ženou, je před ní dříve či později sražen na kolena. Skutečný materialismus se mohl zrodit jedině na území Indie a Tibetu jako důsledek prvopočátečního idealismu. Tyto dvě filozofie se začaly navzájem ovlivňovat a vytvářet nová náboženství, nové filozofické proudy, v nichž už byly alespoň zprostředkovaně propojeny. To byly zárodky nového světového názoru, které z «hrdla láhve» proudily do Palestiny a celé středomořské oblasti. Z tohoto potenciálu vznikla světová náboženství, která dnes vyznává většina lidstva. Takový byl proces jejich zrodu, formování a sjednocení v duchovní poloze přímo na Zemi. Prolnutí těchto dvou protichůdných tendencí koncem druhého tisíciletí naší éry bude stát u vzniku nové teorie, nové koncepce, ve které splynou věda a náboženství, materialismus a idealismus, kosmické a pozemské myšlení. Vstup lidstva do vesmíru a jeho kosmická existence nejsou možné bez takového chápání světa, které by odpovídalo této filozofii.»

Po skončení naší debaty jsem prohlédl struktury pacientova pole. Zaznamenal jsem v nich výrazné zlepšení. Zatím to stačilo. Mohl jsem sezení zakončit a s pacientem se rozloučit.

Zavolala mi jedna žena a přerývaným hlasem mi vylíčila své neštěstí.

«V naší rodině neustále zuří nějaké spory, dcera má velké problémy s manželem. Najednou nás postihlo ještě větší neštěstí. Mají dceru, krásné zdravé dítě. Až do čtyř let nevěděla, co je to nemoc, jenže najednou nastal výron krve do mozku a holčička nám umírá. Lékaři to vůbec nechápou a nejsou schopni vysvětlit, co se děje.»

Pole holčičky se skutečně celé rozpadalo a jeho největší deformace jsem zaznamenal v oblasti hlavy. Vědomá i podvědomá agrese dvojnásobně překračovala smrtelnou hranici. Hlavní příčinou byla nenávist, a ta se zrodila ze žárlivosti. Příčinou žárlivosti byl milovaný člověk, rodina jako jediný cíl, jako jediné životní štěstí. Situaci přitom značně komplikoval fakt, že tato žárlivost působí již po několik generací, a to jak z matčiny, tak otcovy strany. Ve věku 3—5 let se malý človíček začleňuje do všech základních pozemských situací, takže lpíli příliš na pozemskosti, je pro něj velice těžké dosáhnout vnitřní rovnováhy. Pole té holčičky se právě v tomto období zkřížilo s polem jejího budoucího manžela. Program, který v ní byl uložen už dlouho, se inicioval, takže okamžitě následovala blokace. Příroda je moudrá — smrt dítěte v tomto životě mu umožní normální vývoj v životě příštím.

V podvědomí totiž zůstane informace, že žárlivost znamená smrt. Už v první knize jsem psal, že rodiče mají na své děti velký vliv.

Jenže také děti mohou nepříznivě zasahovat své rodiče, i když jen v mnohem jemnějších, hlubinných vrstvách; proto se trest posouvá až do příštího života. Akce zkrátka vždy vyvolává protiakci — problém je jen v tom, že zdaleka ne vždy jsme schopni tento mechanismus zaznamenat a porozumět mu.

S tímhle člověkem jsem rozmlouval v kuchyni:

«Je to pravda, všechno se člověku opravdu vrací, pocítil jsem to na vlastní kůži. V mládí jsem velice miloval jednu dívku. Pak mi ji přebral jiný mládenec a já jsem si najal partu výtržníků, aby ho zmlátili. Když s tím byli hotovi, ještě mi zavolali a zeptali se:

A nemáme mu třeba něco ufiknout? Strašně jsem se lekl a prosil jsem je, aby ho už, proboha, nechali na pokoji. Tu dívku mi to stejně nevrátilo. A teď se podívej, co všechno se mi pak přihodilo.» Vyhrnul si košili na zádech a ukázal mi dlouhou jizvu podél páteře. «Udělala se mi meziobratlová kýla. Div mi přitom neochrnuly nohy, ale Bůh se nade mnou smiloval, náhodou se našel skvělý odborník, takže už normálně chodím, ale jako chlap jsem na tom zatím pořád špatně.»

«To je v pořádku,» řekl jsem mu, «všechny infarkty, řídnutí kostí a zlomeniny páteře vznikají nejen z toho, že se člověk cítí ukřivděný, ale i když sám na někom páchá křivdu. Kdybys souhlasil s tím, aby ti mizerové tvého soka zmrzačili, teď bys ležel bez hnutí a v příštím vtělení bys byl neduživý a jen bys živořil. Slyšel jsem o jednom muži, který se nečekaně vrátil domů a zjistil, že mu je žena nevěrná. Tak ji zabil a dostal za to deset let. Podíval jsem se, co s ním bude v příštím životě. Obludná podvědomá agrese vůči ženám, kterou si tímto činem vtiskl do podvědomí, se v příštím životě rozptýlí a po krutém a agresivním chlapovi nezůstane ani památky. Bude to skromný, ostýchavý člověk, kterého bude neustále někdo ponižovat a urážet, ženy mu budou nevěrné, budou ho opouštět a on celou svou agresi obrátí proti sobě, bude se hněvat na celý svět a trýznit se pocitem ponížení — zkrátka a dobře propadne nechuti k životu. Postupně bude ztrácet potenci a nakonec bude s největší pravděpodobností zápolit s rakovinou prostaty. Pak umře a takhle se to bude opakovat po několik životů v závislosti na tom, jak silně ubíjel lásku v sobě i ostatních. Tak se to bude opakovat až do chvíle, kdy se cit lásky pro něj stane svátostí a on ho přestane ohrožovat. Teprve pak se mu dostane i pozemského štěstí. Pokud se pro něj cit lásky k Bohu stane cílem a smyslem života, kdežto vše pozemské prostředkem k rozhojňování této lásky, bude mu dovoleno zakusit skutečné, úplné pozemské štěstí.»

Na tuhle rozmluvu jsem si vzpomněl, když jsem viděl malou dívku, připomínající andílka. Bylo jí šest let a o prohlídku mě poprosila její matka.

Soustředil jsem se na ledviny, ale prozkoumat energetiku té levé se mi stále nedařilo, protože byla uzavřena do čtvercové struktury pole. Pravá ledvina byla viditelně poškozená, svědčily o tom značné deformace pole. Její matka se bojí na mě pohlédnout a ptá se:

«Tak co, je to zlé?»

«Nelíbí se mi to,» přiznal jsem. «Dcera má vyoperovanou levou ledvinu?»

«Ano», přikývla a hned pokračovala. «Už dva měsíce se snažím k Vám dostat, a také jsem se začala chovat podle vaší soustavy. Sama cítím, jak se měním. Myslíte, že by to mohlo mít na dcerku nějaký pozitivní vliv?»

Podíval jsem se, jak zbylá ledvina vypadala před měsícem. V rovině pole byla již mrtvá, ale teď je živá, i když pole stále ještě vykazuje deformace. Ty však můžou vyvolat už jen funkční, nikoli organické poruchy.

«Ano,» odpověděl jsem. «K pozitivním změnám určitě dochází. Jenže v povaze a světonázoru vaší holčičky je uložena obrovitá nenávist k mužům, vyvolaná žárlivostí. Už předem nenávidí svého příštího muže a přeje mu smrt. Agrese se přiblížila krajní mezi, za kterou automaticky přichází tendence usilovat o zánik celého lidstva, a ne jen jediného člověka. Program se obrací a začíná ji zabíjet. Matka nenávidí manžela, dcera nenávidí sebe. Vaše dcera bude zdravá a šťastná do té míry, do jaké vy sama dokážete přehodnotit svůj dosavadní život skrze modlitby a správné chování změnit svůj světonázor a charakter a přát si pro svou dceru a její potomky, aby se pro ně láska k Bohu stala smyslem života, kdežto příští manžel a rodina — cestou k této lásce.»

Po jednom z mých vystoupení ke mně přistoupila nějaká žena.

«Během přednášky jste se zmýlil, a tak jsem si řekla, že vás oslovím. Líčil jste, jak jste své pacientce radil předem si představit situace, kdy je jí manžel nevěrný, a přitom se modlit a odpouštět mu. Říkal jste, že čím plastičtěji to dokáže vidět, tím dřív její manžel záletů nechá.

Nemáte pravdu v tom, že je nutné si v duchu manžela vykreslovat jako padoucha. Sama se take věnuji parapsychologii a radím přesný opak: manžela si vždy a za všech okolností musíme představovat jako člověka dobrého, který si vždy počíná správně, a čím lepší bude jeho obraz v naší mysli, tím lépe se bude chovat. Sám jste přece napsal, že když si budeme představovat neštěstí a nepříjemnosti, pak ty situace budeme přitahovat.»

Zkoprněl jsem. Že bych to s těmi svými doporučeními takhle přehnal? Rychle jsem se zorientoval, celou situaci diagnostikoval — a byl jsem doma.

«Neštěstí přitahujete tím, že se jich obáváte, ne tím, že si je představujete. Ve skutečnosti nezabíjí stres, ale nesprávný vztah ke stresu. To za prvé. A za druhé: jestli vaše duše lne k manželovi a rodinným vztahům, jestli se nemodlíte, neočišťujete se, nesměřujete vzhůru, pak budete muset být očištěna násilně. Podoba této očisty může být různá — vaše či manželova smrt, nemoci, hádky a odluka. Pokud svým směřováním nedokážete dosáhnout toho, aby se manžel choval pěkně, pak se očisty skrze nemoci a smrti automaticky dočkáte oba, protože zatím jste zažila jen nejšetrnější formu očisty. Problémy lidí, kteří se věnují senzibilské praxi a parapsychologii, spočívají v tom, že rozvoj širokého rejstříku vlivu na logiku duchovna, která je jiná než logika tělesna, nesprávné pronikání do této oblasti a priorita pozemských zájmů, zájmů intelektu a rozumu, souvisejících s naší fyzickou schránkou, přináší nakonec místo rozvoje degradaci duchovních i fyzických struktur.»

Jeden muž se mě během seance zeptal:

«Jak bych měl odčinit svůj hřích? Dřív jsem ženu podváděl, ale teď jsem uvěřil v Boha a pochopil, že jsem hřešil.»

«Nejdříve se musíme podívat, zda jde ve vašem případě o porušení nejvyšších zákonů.»

Prohlédl jsem jeho pole i pole manželky a řekl jsem mu: «Vaše žena je velmi žárlivá. Čím stabilnější jsou vaše rodinné svazky, tím úzkostlivěji na nich lpí a tím vyšší je její agresivita vůči vám. Vy jste však osobnost harmonická, takže její agrese se od vás vrací k ní. Mohla by na to zemřít. Ve vašem případě by spíše byl hřích být své ženě věrný.» «No dobře, ale i v Bibli se přece praví: Nesesmilníš.»

«Hranice toho, co je a co není hříchem, je v tomto případě téměř neznatelná, a každý případ je natolik individuální, že jedinou mírou viny či neviny může být jedině cit lásky. Pokud vaše chování a váš vztah zabíjí ve vás či v jiném člověku lásku, je to neodpustitelné a trestu neujdete. Ve vesmíru není nic, co by mohlo ospravedlnit zabíjení lásky.»

Před několika měsíci mi zavolal pacient, jímž jsem se předtím dlouhou dobu zabýval. Řekl mi, že umírá. Že má pocit, jako by mu zbýval poslední den života. Prohlédl jsem rychle jeho pole a skutečně jsem spatřil smrt. Ženatý je už patnáct let. Jeho žena mu po celá ta léta, jak se říká, pila krev. Když jednou odjela na služební cestu, našel si jinou ženu a prožil s ní idylický týden. Řekl jsem mu, že je neuvěřitelně žárlivý — hlavně proto, že manželku a rodinu povyšuje nad Boha. Pouhý týden stačil k tomu, aby přilnul k pozemskému štěstí a vnitřně se zřekl Boha — proto to nebezpečí smrti.

«Stabilní vztah k jediné ženě je pro vás smrtelně nebezpečný,» řekl jsem mu, když přišel do mé ordinace. «Naživu jste zatím zůstal jen proto, že vám Bůh dal tak zlou manželku. Teď se modlete, abyste Boha napříště miloval víc než ženy a životní úspěch. Zbavte se tíhy, která váže vaši duši k pozemskosti. A pamatujte si, že umění být šťastný je, za prvé, ve velké lásce a tíhnutí k Bohu, a za druhé — ve smíření se vším, co se s námi děje, jako s boží daností, bez agrese zaměřené proti sobě či proti jiným, jen s láskou a vděkem. A teď mi prosím zavolejte vaši manželku, pohovořím si s ní.

Mladá žena se na mě zadívala s očekáváním v očích. «Představte si následující situaci,» vybídl jsem ji. «Duše

mladé dívky je odhodlána postavit svého partnera a rodinu nad Boha. Ona miluje jeho, on miluje ji a chtějí se vzít. Čím stabilnější budou jejich rodinné vztahy, tím rychleji budou jejich duše lnout k pozemskosti, tím žárlivější a agresivnější budou. Agrese může manžela zabít. Ten muž je však harmonická osobnost a nelpí na pozemskosti, proto zahyne ona. Co jí může zachránit život? Když někdo najednou jejich sňatku zabrání, když se v případě manželství rozvede, nebo když si to on ještě rozmyslí a vezme si jinou ženu. Přesto se jí nakonec dostane té nejšetrnější varianty, a to že přijde k ženichovi den před svatbou a najde ho v posteli s jinou ženou. Neodsoudí ho a svůj cit se zabít nepokouší. To znamená, že lpění na milovaném člověku a rodině je zažehnáno. Budou spolu žít jako dva holoubci a bude jim dovoleno vybudovat stabilní, vyvážený vztah. Uplyne 5—7 let, její duše zapomene na někdejší bolest a znovu začne lnout k pozemskosti. To znamená, že by znovu musela přijít nemoc nebo smrt. Jak se tedy dá zachránit její život? Velice jednoduše. Muž odjede na cesty a onemocní nějakou pohlavní chorobou. Ona ho zase neodsoudí, oba se vyléčí a dalších několik let budou žít docela harmonicky. Pak její duše znovu přilne k manželovi a on k ní jednoho krásného dne přijde a řekne jí: Drahoušku, miluji jinou ženu a odcházím k ní. Žena neví, že tím zachránil její život; přesto nežárlí a neodsuzuje ho. Myslí si: to není tvá vůle, já to vše přijímám jako úradek boží a v mé duši není ani křivda, ani odsudek, ani žárlivost.

Uplyne několik měsíců. Když se její duše od Země nadobro oprostí a povznese k Bohu, manžel se k ní vrátí a znovu žijí jako dva holoubci. Vše, co si zamilujete víc než Boha, vám bude odebráno nebo dokonce zničeno. Pokud chcete mít manžela a stabilní rodinu, modlete se za to, abyste Boha milovala víc než manžela a rodinu a potlačujte v sobě sebemenší pocity ukřivděnosti, odsudky a žárlivost. Svým dětem neustále připomínejte, že nejvyšší cit je láska k Bohu.»

«A jak tedy žili lidé dřív?» zeptala se zaraženě žena. «Když se člověk často modlí, jeho duše se povznáší vy-

soko nad Zem a očišťuje se, a jestliže takový člověk miloval jiného člověka, bylo to vždy skrze lásku k Bohu, která byla jeho láskou největší. Tento princip je přece ukotven už v božích přikázáních. Člověk je v zásadě vytvořen jako zažívací a rozmnožovací orgány. A ty zajišťují dvě základní funkce našeho těla — přijímání potravy a uchování rodu. Přesně tak, jak se často říkává: světu vládne láska a hlad. Jenže pak najednou přišel Mojžíš a řekl: jídlo je až na druhém místě, první cit lásky musíme věnovat Bohu, a ne míse s pokrmem. A lidé se před jídlem začali modlit, aby pocítili nejdřív lásku k Bohu, a teprve pak aby utišovali hlad. A Kristus zase řekl, že také uchování rodu je až na druhém místě, protože první a největší díl lásky musíme věnovat Bohu, a teprve pak můžeme myslet na jiného člověka. Bez této lásky nebudeme ani jíst, ani mi-

lovat. Vše živé je prodchnuto láskou, duchovností a nejvyšší jednotou — bez ohledu na to, na jaké úrovni se to nachází. Totéž platí i o neživé přírodě, která také směřuje k jednotě, i když se to projevuje trochu jinak.

«Copak ani děti nesmíme milovat víc než Boha?» «Budu vám vyprávět dva příběhy.»

Jednou proti mně ve vlaku seděla mladá dáma s asi šestiletou holčičkou. Mimoděk jsem analyzoval pole té dívenky a spatřil tam smrt. Iniciátorem takového vývoje byla matka, která svou dcerku stavěla výš než Boha. Položil jsem tedy mamince tři otázky:

«Jestlipak víte, že člověk má Boha milovat nade všechno na světě?»

«Ano, to vím.»

«A víte, že Boha máme milovat víc než vlastní děti?» «To taky vím, ale zatím se mi to moc nedaří.»

«A víte, že stavíme-li něco nad Boha, pak on nám to nakonec vezme?»

Neřekla nic. Už za chvíli jsem si ale ověřil, že pole té hol-čičky se značně vyčistilo. Matka zřejmě cosi pochopila.

Jednou jsem dostal tuto otázku:

«Tak vy říkáte, že lidé nenávistní a zlí jsou nemocní a nakonec jsou potrestáni. Jenže u nás v sousedství žila jedna paní

— většího dobráka byste sotva někde našel. V životě nikomu neřekla křivého slova. A nakonec zemřela na rakovinu v kru-tých bolestech. Jak je to možné?»

Prohlédl jsem pole té ženy i pole jejích dětí a rázem mi bylo jasno. Její duše byla vždy odhodlána povýšit rodinu a milovaného člověka nad Boha, odsuzovala manžela, skrze něhož byla očišťována, proto na tom všem ulpěla ještě víc a všechnu svou lásku rozdala dětem. Láska, která směřuje nejdřív k Zemi, a teprve pak k Bohu, usmrcuje strašněji než nenávist. Ta žena začala svou láskou děti zabíjet a ony mohly zahynout — proto musela onemocnět rakovinou a nakonec zemřít. Rychlá smrt očišťuje duši mnohem méně, než pomalá. V mukách a bolestech umírala proto, aby v příštím životě neměla možnost zabíjet své děti láskou.»

Manželé se rozloučili a odešli.

Do mé ordinace přišla asi sedmnáctiletá dívka a její matka, která na mě upřela oči rozšířené strachem a nadějí: její dcera trpěla chronickým zánětem lymfatických uzlin. Povšiml jsem si, že dívka má paruku. Už brzy ji čekala další chemoterapie. Nemocná byla již tři roky a lékaři dělali vše možné i nemožné, aby ji zachránili. Vstoupil jsem do dívčina pole a našel tam rozsáhlý program sebezkázy. Hned vedle jsem zaznamenal ještě jednu postavu, označenou hieroglyfem smrti — jejího příštího muže. Dřív jsem si myslel, že nemoci přicházejí za to, čeho se už člověk dopustil, ale později jsem pochopil, že některým událostem může nemoc zabránit. Ta dívka teď churaví proto, aby nemohla svého příštího muže zabít žárlivostí.

«Poslouchejte mě pozorně,» oslovil jsem dívku. «V první knize jsem napsal, že nemoc blokuje podvědomou agresi. Na úrovni podvědomí všichni tvoříme jeden nedělitelný celek, takže když zabíjím jediného člověka, zabíjím vlastně všechny. Nemoc, úraz, neštěstí či smrt tuto agresi zastavují. Vaše vědomá agrese se pohybuje kolem 60 jednotek, podvědomá kolem 20,» obrátil jsem se tentokrát na matku. «Kdežto vaše dcera má vědomou agresi na úrovni asi deseti jednotek, ovšem podvědomá je na 260 jednotkách. Pro muže, kterého by měla milovat, však bude smrtelnou dávkou již 160 jednotek podvědomé agrese. Z čehož vyplývá, že ať by si ji vzal kdokoli, zemře. V tomto případě je to navíc záležitost nikoli rodinné, ale její vlastní karmy, takže nejvíc pro svou spásu bude muset podniknout ona sama.»

Základem jakékoli choroby je agrese, která pronikne do duše. Zbývá si ujasnit už jen to nejdůležitější, a to — co je zdrojem agrese, co ji vyvolává. Agrese vzniká tehdy, když duše lne k Zemi. A k tomu dochází ve chvíli, kdy lásku adre-sujeme nejdřív Zemi a všemu pozemskému, a pak teprve Bohu.

«Podívejte se,» řekl jsem jí a zvedl ruce vzhůru, «já nej-dřív miluji Boha, a pak teprve svůj dům; co na tom, že mi někdo povalil plot. Dům je jedna věc, kdežto duše — to je něco docela jiného. Jenže pokud si má duše dům oblíbí víc, než je zdrávo, a přilne k němu, objeví se agrese.» Položil jsem ruce na stůl a pevně se chytil desky. «Pak stačí, aby mi někdo povalil plot a už mě to bolí, je mi to líto, protože pak s tímto domem tvořím jeden celek. A když mám ten dům rád nezřízeně,» a při těchto slovech poulím oči jako šílenec a tisknu tvář k povrchu stolu, «pak už jsem pro ten kousek plotu schopen nenávidět a dokonce zabít. Čím víc nenávidím, závidím a urážím se, tím víc lnu k Zemi a tím černější je i má duše. To znamená, že v příští inkarnaci se buď má duše nemůže vtělit, nebo se narodím s těžkou vrozenou chorobou či tělesným defektem jen proto, abych si nemohl postavit dům a chorobně k němu přilnout. Nejšetrnější ze všech donucovacích variant očisty je ztráta domu, díky němuž jsem byl ochoten zříct se Boha. Čím rychleji to přijmu, tím rychleji se očistím.

Duše ženy může přilnout k penězům, ale v takovém případě se jí dostane takového manžela, který buď není schopen příliš vydělávat, nebo jí peníze nedává, nebo je snadno rozháže. Duše ženy může snadno přilnout také k sexuálním radovánkám, takže v takovém případě se dočká manžela, s nímž si v tomto ohledu příliš neužije, nebo takového, kterému jsou erotická potěšení lhostejná. Když jím nepohrdá a necítí to jako křivdu, její duše se očistí. Stejně dobře může duše ženy uvíznout v potřebě společenského uznání. Taková pak dostane

manžela, který na společenském žebříčku nestojí příliš vysoko. Pokud žena příliš lne k milovanému člověku, budou jí ubližovat právě nejbližší a nejmilovanější lidé, aby se první cit lásky vždy obracel k Bohu, a ne k Zemi. Všeho toho, čemu se zpravidla říká pozemské štěstí, se ženě dostává přes spokojenou rodinu, proto je pokušení dávat milovanému člověku přednost před Bohem opravdu značné. Aby se její duše očistila, buď se nevdá vůbec, nebo se dočká jen občanského sňatku, nebo muž pije, flámuje, nebývá doma, případně má nesnesitelnou povahu. Umění neopovrhovat jím a neodsuzovat ho je v podstatě jediná možnost, jak se očistit a porodit zdravé děti.

Pro vaši dceru by byl ideálním partnerem muž, který jí bude každou chvílí ubližovat, podvádět ji a neustále se z domova někam vytrácet. To musí přijmout až do úrovně 120 jednotek, protože pokud bude úroveň smíření nízká, její agrese muže zabije. Měla by se proto předem vyrovnat s představou, že nemá smysl, aby se těšila na harmonickou rodinu. Čím stabilnější budou rodinné vztahy, tím větší se v ní zrodí žárlivost. Čím rychleji totiž žena pochopí, že jejím skutečným štěstím je láska k Bohu, a ne k milovanému člověku a rodině, tím větší má naději, že její děti budou zdravé. Zdravé dítě se jí narodí i tehdy, když zůstane svobodnou matkou. Pokud se tedy bude chtít provdat, ať nejdřív porodí a teprve pak ať jde před oltář. Rozhodně ovšem nestačí zvládat jen okamžité pocity, tady je třeba pracovat na proměně celého charakteru.»

Už během rozhovoru jsem cítil, jak se pole dívky postupně normalizuje. Nejnebezpečnější pro nás je, když nechápeme, že rodina a milovaný člověk jsou stejně druhotné jako Země a všechny její slasti. Právě proto se ústředním Kristovým přikázáním stalo ono «Miluj Boha více než otce svého a matku svou a syna svého». A není náhodou, že Kristus pravil: «Přišel jsem odloučit bratra od sestry, muže od ženy, aby Boha

milovali víc než sebe navzájem.» Obrovské množství nemocí a rozpad rodin je v moderní společnosti vyvolán tím, že v našem vnímání se příliš akcentuje vše pozemské.

«A co ta chemoterapie, máme v ní pokračovat?» zeptala se mě matka.

«O tom ať rozhodnou lékaři. V zásadě je každá chemoterapie ponížením těla a tedy i duše, odtržením od Země. Ozařování a silná medikace vyvolává prudké oddalování od pozemskosti, k níž naše duše příliš přilnula. Já doporučuji, abychom dělali totéž, ale dobrovolně — tím, že změníme svou povahu a náhled na svět.»

«Kdo žárlí, ten miluje,» slýchám skoro neustále. Kdo je žárlivý, ten je v obecných představách moudrý a situaci kontrolující člověk, který neodpouští žádné excesy; zároveň se však děje něco docela jiného. Jako dítě jsem slyšel o neustálých scénách v rodině, kde manželka nesmyslně žárlila na svého muže. V noci, když manžel usínal, mu dokonce přišívala spodky k prostěradlu. Sotva se ráno vzbudila, kontrolovala, zda je všechno v pořádku. Když zjistila, že spodky jsou dál přišité k prostěradlu, hned se na něj vrhla a tloukla ho jako smyslů zbavená:

«Už tomu rozumím. V noci ses opatrně vysoukal z prádla a utíkal k tý svý mrše.»

Určitě je šílená, myslel jsem si tenkrát, protože jsem byl přesvědčen, že naše konání řídí rozum, mysl. Tehdy jsem ještě netušil, že rozum ovládá lidské chování sotva z 10—15%. Jakákoli logická konstrukce se rozpadá jako domeček z karet, sotvaže narazí na nějaké opravdu silné přání. «Ty můžeš za to, že mám takovou chuť k jídlu,» taková je to asi logika.

Naše hlubinné emoce nakonec rozum a úsudek vždy potlačí. Snad dokážeme ještě tak vzdorovat pocitům zřetelným, spočívajícím na povrchu, ale vždy poslechneme ty, které jsou

spolehlivě zakotveny v naší povaze a způsobu nazírání světa. V duši existují dvě vrstvy emocí. Jedna souvisí s vědomím a tělem, a v té je hodně agrese a vášně. Druhá souvisí s duchem, s jemnými strukturami pole, které nás spojují s celým vesmírem. V té převládá altruismus, jednota a láska. Schopnost podřídit tělo duchu a nízké emoce těm vyšším je umění, které vede ke skutečnému zdraví a štěstí.

Od osmi let jsem se pokoušel pochopit okolní svět a začal jsem to dělat samostatně, bez jakéhokoli vnějšího podnětu. Viděl jsem, jak směšný a někdy dokonce strašný může být žárlivý člověk. Žárlivec žádné vnější podněty nepotřebuje, vymyslí si je sám. Ale cožpak se má člověk vzdát jakékoli kontroly nad situací a ať se všechno rozsype? Na něco tako-vého jsem také nebyl ochoten přistoupit. Jedno s druhým se sloučit nedalo, takže nezbývalo než vybrat si buď jedno, nebo druhé. Tehdy jsem ještě nevěděl, že tuto zdánlivě neřešitelnou úlohu rozřešil už Ježíš Kristus. Když do sváru dvou protikladů vstupuje třetí síla stojící výš, problém neexistuje.

Když budeme blízkého člověka milovat skrze zbytky lásky k Bohu a když v něm nejdřív budeme vidět a milovat Boha, žárlivost úplně zmizí. A rovnováha, která byla až doposud neustále narušována, se stabilizuje. Dokud mezi sebe a toho, jehož milujeme, nepostavíme Boha, do našeho štěstí bude neustále zasahovat jed agrese, nenávist, strach a napjaté očekávání. V mládí jsem si myslel, že žárlivost je výrazem hrdinství a známkou mužné síly. Netušil jsem, že je v ní víc ponižujícího než hrdinského. Láska je touha dát, nikoli brát. Tehdy jsem ještě netušil, že většina lidských nemocí tak či onak vzniká právě ze žárlivosti.

Setkal jsem se s ženou, která trpěla těžkou artrózou. Důvodem byla žárlivost. Zášť, opovržení a věčné odsuzování mužů, kteří ji milovali, se proměnila v mohutný program se-

bezkázy. Nechuť k životu je také emoce, a to emoce velmi subtilní. Emoce je pole. Nechuť k životu je pak program zkázy nejen vlastního těla, ale také duchovních struktur pole. To je obzvlášť nebezpečné, protože v duchovních strukturách našeho pole jsou již přítomny duše našich potomků. Nu a pro-tože agrese související se zájmy našeho těla boří duši, je třeba program, ničící budoucí potomstvo a budoucí generace, bezpodmínečně zastavit. Artróza je v tomto případě jednou z nejvhodnějších forem blokace.

Vyšetřoval jsem i ženu, která už podle slov manžela navštívila řadu evropských lékařských veličin. Pomoci jí však nedokázal nikdo.

«Teď je mi mnohem líp,» přiznala se.

Diagnóza byla jasná — nezhoubný nádor na hypofýze. Dodnes si vybavuji, jak jsem jí popisoval příčiny její nemoci. «Jste velmi žárlivá a žárlivost je nenávist, která se rodí v naší hlavě. To znamená, že příroda se pokusí váš program sebezničení a zkázy milovaného člověka nějak omezit.»

Když žárlivost propuká, stačí na to obvykle záněty nosohltanu či zubní kazy. Jakmile se však připojí i nenávist k sobě samému, následují ostré bolesti hlavy, stále závažnější úrazy hlavy, částečná ztráta zraku a sluchu, meningitida, mozkové příhody, nádory či psychické poruchy. Před rokem jsem vyšetřoval jednu ženu s počínající schizofrenií.

«Vy svého muže milujete přímo šíleně, víc než Boha,» řekl jsem jí, «přestože sama sebe přesvědčujete o opaku.»

Následovalo dlouhé ticho a pak mi odpověděla: «Kdybych svého muže podváděla, ulevilo by se mi.» «Máte naprostou pravdu,» přikývl jsem, «ale to je donu-

covací, drastická metoda. Existuje i jiná cesta — mnohem krásnější, ale také obtížnější: musela byste změnit svůj charakter a náhled na svět. Když se budete každé ráno modlit a cítit, že Boha máte raději než svého muže, když pochopíte, že jakýkoli člověk, který vás podvádí a hádá se s vámi, není viník, že vše, co jste považovala za nepříjemnost, je jen způsob očisty vaší duše daný Bohem, žádné donucovací prostředky nebudou nutné. Taková dobrovolná proměna sebe sama však odčerpává hodně duševního úsilí. Košili, která nám přirostla k tělu, je vždy jednodušší prudce odtrhnout, než ji po kousku namáčet a šetrně oddělovat.

Odtržení je tedy snazší, ale jen pro začátek — prohra přijde později.»

Znovu se obracím k pacientce:

«Jste velmi žárlivá a navíc ještě pyšná, což je další komplikace. K tomu ještě pevně lpíte na rozumu a smyslu pro slušnost. Když jste byla komsomolskou funkcionářkou, pohrdala jste nedokonalými lidmi. Vypěstovala jste v sobě takovou pýchu, která všechny vaše agresivní emoce zdesateronásobila. Ale to je z nevědomosti. V zásadě jste člověk dobromyslný, a proto, jak se říká, vás Bůh opatruje. Jinak jste už mohla zemřít na zhoubný mozkový nádor. Kdyby vás ty lékařské kapacity vyléčily, doplatil by na to životem váš muž, nebo některé z vašich dětí.»

Téměř každý třetí pacient, který ke mně přichází, má problémy se zrakem či sluchem. A já všem opakuji:

«To je důsledek žárlivosti.»

Každému třetímu či čtvrtému dítěti, které prohlédnu, hrozí v dospělosti neplodnost. Důvod je stále týž.

V prosinci roku 1993 mě jeden můj přítel prosil o diagnózu jednoho člověka.

«Popřemýšlej o něm,» doporučil jsem mu.

Z pole přítele jsem pak vytěžil nezbytné informace a zjistil, že je ten člověk chorobně žárlivý. Tato jeho nectnost už překročila kritickou mez. Jasně jsem viděl, že si přeje smrt jak pro sebe, tak pro svou ženu.

«Hrozí jim něco?» zeptal se mě. «Smrt. Jemu i jí.»

«Před týdnem byli oba u lékaře. On je chudokrevný a žena má rakovinu tlustého střeva.»

V době, kdy jsem se začal věnovat výzkumům a neordinoval jsem, ke mně přišla nějaká žena.

«Mám pro vás jen tři minuty,» řekl jsem jí, «buďte prosím stručná.»

«Jedu k vám až z Dálného východu. Manžel má nádor na mozku.»

«Váš muž je velmi žárlivý. Jeho podvědomá agrese je pro ženu, k níž je poután, smrtelně nebezpečná. Nebýt vaší dobrosrdečnosti a mimořádné duchovnosti, už by vás zabil. Jenže místo toho se mu vše vrací a zasahuje to především hlavu.»

«Ale on vůbec není žárlivý!» zvolala nevěřícně žena. «Je,» namítl jsem. «Jen jste si to neuvědomila, protože

jeho žárlivost se projevuje jako urážlivost.»

«To ano, urážlivý je hodně,» připustila žena.

«Když se se mnou někdo pohádá, odejde a já se urazím; je v tom i závist, žárlivost a nenávist — a já čím dál víc lnu k tomuto vztahu a jsem nakonec ještě žárlivější. Představte si situaci: žárlivá žena podvědomě ničí svého muže a on je neustále nemocný. Najednou ji opustí blízká přítelkyně, nebo se s ní aspoň k smrti pohádá. Začne přítelkyni nenávidět. A za měsíc manžel zemře. Ženu ani nenapadne, že by tyhle dvě události mohly mít nějakou souvislost. V jemné hladině přitom spojeny jsou, a to velmi úzce. Vyřiďte svému manželovi, aby blahořečil Boha za každou situaci, kdy mu někdo ubližuje nebo se od něj odvrací. A ať Boha prosí o odpuštění za

všechny křivdy a odsudky, jichž se dopustil na jiných.» Žena zničeně zakroutila hlavou:

«To nikdy neudělá, on v Boha nevěří.

Jen jsem pokrčil rameny. K Bohu nakonec dospějeme všichni, buď dobrovolně, nebo proti své vůli. V Boha začínáme věřit v okamžiku, kdy cítíme sílící kontakt s ním. Dochází k tomu tehdy, když je tělo poškozeno, když je nemocné, nebo když umírá a zároveň s ním umírá i vědomí a rozum. Když k Bohu dospějeme sami, není zkáza těla nezbytná.

Vzpomněl jsem si, jak pomalu jsem k tomuhle přesvědčení dospíval sám, kolik mě to stálo sporů, hádek a nepříjemností.

Obrátila se na mě žena, která měla problémy s neplodností. «Je ve vás velká pýcha a hrdost,» řekl jsem jí. «Děti přitom můžete mít jedině s člověkem, který vás úmyslně nebo bezděky této pýchy zbaví. Křivdy, urážky, ponižování, hádky a nevěry —

tím vším musíte projít, abyste porodila zdravé děti.» «A jinak to nejde?» zeptala se.

«Mluvil jsem o donucovací metodě, která se aktivizuje tehdy, když člověk není schopen a ochoten sám směřovat k Bohu. Dokud se nevzdáte všech odsudků svého manžela, vašim příštím dětem na svět nikdo nepomůže.»

Udělat něco takového bylo pro ni nesmírně těžké, to jsem jí viděl na očích. Slíbila mi ale, že to zkusí. Když přišla na příští seanci, zjistil jsem, že její duchovní struktury jsou o něco čistší, ale pokrok nebyl nijak valný.

«Ještě pořád tam zůstává 50%‚" řekl jsem jí. «Vyloučeno,» ohradila se příkře, «odpustila jsem všechno,

co se stalo, a dokonce i to, co se nestalo.»

Znovu jsem prohlédl její pole a pokoušel se pochopit, v čem je problém.

«Ano, máte pravdu,» odpověděl jsem pak, «ale ukazuje se, že odpustit je málo. Musíte nejen odpustit, vše přijmout jako

boží danost a Bohu děkovat za to, že se těmito nepříjemnostmi očistila vaše duše a duše vašich dětí, ale především přitom musíte zakoušet lásku ke všemu, co se kolem vás děje.»

Když jsem se na ni díval, nevěřil jsem, že to dokáže, ale nakonec se jí to přece jen podařilo.

Žárliví muži a žárlivé ženy netuší, že v první řadě vždy zraňují duše svých dětí a že ty ještě nenarozené vlastně zabíjejí. K tomu, aby se narodilo vskutku harmonické dítě, se muž a žena musejí mít rádi. Tento pocit jednoty a neopakovatelnosti člověka, jehož máme rádi, umožňuje bouřlivý růst duchovních struktur, které pak rozvíjejí duchovnost a talent našeho dítěte. Je to velké požehnání — ovšem jen tehdy, pokud stojí až na druhém místě, až za Bohem. Jakmile však tento cit převáží lásku k Bohu, jakmile se jednota mezi dvěma lidmi stává pevnější než jednota s Bohem, ztrácíme spojení s tím zdrojem, který vzdělává a uchovává naše duše. Aby je zachránil, Bůh zpřetrhává pouta mezi lidmi. První, co musíme udělat, je přijmout takovou rozluku bez sebemenší známky agrese vůči sobě či jiným. Pak už musíme jen všechny nespotřebované vnitřní síly vynaložit na lásku k Bohu.

Když se však člověk procesu oddělování od pozemskosti brání, onemocní a zemře. Když člověk přijme boží danost klidně, ale neučiní druhý krok a svou lásku rozděluje mezi mnoho partnerů se záměrem nevázat se příliš ani na jediného, jeho duše chřadne. Láska se mění jen v sexuální touhu, což vede k degeneraci duše tohoto člověka a k degeneraci duší jeho potomků. Probíhá to méně nápadně než v prvním případě, proto je to nebezpečnější. Láska k pozemskosti dává vše krásné, co vidíme kolem sebe. A čím víc směřujeme k rozvoji pozemských, tělesných tužeb, tím víc, a to s předstihem, musíme spět k nejvyšší jednotě, jejíž

jméno je Bůh. Pak bude láska k pozemskosti plodit štěstí a mír, nikoli muka a nenávist.

Čím větší je civilizační pokrok, tím víc může člověk dostat toho, čemu říkáme pozemské štěstí, tím větší je pokušení udělat si z něčeho takového cíl, a ne prostředek. V dětství jsme slabí a bezbranní, a všechno pozemské štěstí se k nám dostává skrze jiné lidi. Pokud v nás nežije stálé tíhnutí k Bohu, pak jsme skrze křivdy, hádky a nepříjemnosti, o něž se zasloužili jiní lidé, od pozemskosti oddělováni. To znamená, že musíme rozpad pozemských jistot přijímat jako boží danost a očistu na jedné straně a dobrovolně směřovat k Bohu a zvyšovat pocit lásky vůči němu — na straně druhé. To proto Kristus učil: «Miluj Boha svého nad otce svého a matku svou a syna svého».

Nad Boha však můžeme stavět i svého duchovního otce nebo jakýsi ideál mužnosti; a žena začíná svým otcem nebo manželem opovrhovat jen proto, že neodpovídají ideálu, takže vzápětí už její duše skrze agresi lne příliš silně k Zemi. V takovém případě se k ní otec či manžel musejí chovat ještě hůř než doposud ve jménu spásy a očisty její duše. Neschopnost něco takového vnitřně přijmout zbavuje potomky možnosti dojít štěstí. Vzpomínám si na vyprávění ženy, která mi líčila, že když čekala dcerku, její syn si zcela nesmyslně vyrazil oko, ale jak jsem velmi rychle zjistil, příčina tu byla, a to velmi prostá. Po matce syn zdědil přání učinit milovaného člověka cílem všech svých snah, což jasně znamenalo, že bude žárlit a bude nenávidět každého, kdo by ho o tento úmysl chtěl připravit. Programy žárlivosti a přání smrti sestře se spustily již v době matčina těhotenství.

Nenávist je blokována omezením zraku, sluchu či porušením funkce mozku. Program byl natolik výkonný, že se dal zastavit jen ztrátou jednoho oka, a tak to také dopadlo.

S jinou pacientkou jsem se při sezení rozpovídal o docela jiném problému. Její malá dcera začala masturbovat a nedalo se tomu nijak zabránit. Ženě jsem vysvětlil vše nezbytné a nakonec jsem uzavřel:

«Vy jste povýšila nad Boha milovaného člověka, svůj vztah k němu a svůj osud související s ním. Láska směřující k Zemi nakonec plodí agresi, která se obrátí právě proti milovanému člověku. Žárlila jste na muže a nenáviděla je, takže vaše dcera teď pociťuje nenávist sama vůči sobě a nechce žít. Program v její duši obrátil směr. Aby se zachránila, pokouší se v sobě rozmnožit cit lásky pomocí masturbace. To znamená, že léčit je třeba vás, nikoli ji. To vy musíte prožít svůj život znovu a naučit se nezabíjet v sobě ani v jiných lásku.»

«Mám roztroušenou sklerózu» svěřila se mi jiná žena. «Na jedno oko jsem už prakticky neviděla, ale pak se mi zrak vrátil. Také jsem skoro ohluchla na jedno ucho, jenže i to se upravilo. Myslíte, že by to mohlo nějak souviset se žárlivostí?»

«Bezesporu. Jakmile agrese vůči jiným překročí kritickou mez, program se obrací, člověk slepne, hluchne a jeho organismus rychle chátrá.»

Nedávno do mé ordinace přišla žena a stěžovala si na problémy s dcerou Lékaři si marně lámali hlavu, co se jí stalo: je to začátek roztroušené sklerózy, nebo ji infikovalo klíště encefalitidou? Vysvětlil jsem jí, že žárlivost přenesená z matky na dceru se v dítěti mění v sebezkázný program. Pokud matka nedokáže svůj dosavadní život přehodnotit a nebude se za svou dceru i sebe modlit, agresi bude muset zastavit meningitida, encefalitida, roztroušená skleróza či podobná těžká choroba.

Před týdnem jsem rozmlouval s rodiči mladíka, který jen zázrakem přežil těžký úraz hlavy.

Příčinou tohoto stavu však byla žárlivost, udílená dítěti jak z otcovy, tak matčiny strany.

Mladík najednou začal trpět stařeckou sklerózou. Lékaři se pokoušeli nějak působit na mozkové cévy. Na další a další léky vynaložili obrovské sumy, jenže léčit bylo třeba v první řadě ne jeho, ale jeho potomky. Svým dětem totiž předal zvýšenou žárlivost. A proto, aby se narodili a nezahynuli vnuci, směřuje úder proti němu. Pokud je žárlivost navíc komplikována pýchou, je to nebezpečné dvojnásobně.

«Příčina vaší pýchy je tíhnutí k moudrosti a schopnostem,» vysvětluji jedné své pacientce. «Proto jste dnes sama a tak agresivní vůči mužům, na něž žárlíte a které nenávidíte. Hladina vaší agresivity je tak vzedmutá, že vás začíná zabíjet, protože vás opanovala nechuť k životu. Na každou nepříjemnost reagujete agresí proti jiným i proti sobě. Ve vaší dceři se již tato tendence přetavila v program naprosté sebezkázy. Vaši jedinou šancí přežít je neustálé posilování lásky ve vaší duši. Když dokážete přijmout všechno to, čím jste byla očišťována, a pochopíte, že pozemské štěstí je jen prostředkem, kdežto láska cílem, vaší holčičce se uleví. Prožijte znovu každou situaci a projděte ji s láskou v srdci a uvidíte, že budete zdráva jak vy, tak vaše dcera.»

O pomoc mě svého času požádala i jedna lékařka: «Nemohl byste sestavit atlas nemocí vnitřních orgánů a jejich příčin?»

«To není možné,» řekl jsem jí. «Stejná příčina často vyvolává velice různá onemocnění. Žárlivost zpravidla zhoršuje zrak a sluch, způsobuje roztroušenou sklerózu, úrazy hlavy, cukrovku i záněty kloubů. Pokud je však žárlivost provázena i nechutí k životu, může být postiženo i vyměšovací a pohlavní ústrojí. Jakmile se agrese přenese na děti a vnuky, začínají iniciátora bolet, například, kolena a kazí se řezáky, v nichž se agrese soustřeďuje především. Dejme tomu, že se člověku prudce zhorší paměť: může jít o blokaci kvůli žárlivosti nebo zbožtění vlastní moudrosti, nebo také nechuti k životu, způsobené každodenními nepříjemnostmi. Zvláštní formou nenávisti je opovržení všemi ostatními lidmi. Nenávist se vždy rodí ve vědomí, proto je neutralizována nějakým postižením hlavy. Stejné programy však mohou být spolehlivě uzavřeny například kožními chorobami, což je ovšem ta nejšetrnější varianta. Kůže tvoří asi třetinu lidského těla. Energeticky jsou různé kožní vyrážky a ekzémy nejen znamením neúspěchu, ale i účinnou obranou. Místo, kde tyto poruchy vznikají, nemusí přímo souviset s příčinou choroby, ale nějaká souvislost tu vždy je. Když je v ženě velká pýcha a značná dávka žárlivosti, a zároveň si udělá modlu z vlastní fyzické krásy, začínají problémy s pletí na obličeji a kůží na krku. Stabilní nechuť k životu postihuje oblast bederní páteře, břicho a boky. Pokud je tato porucha předána i dětem a vnukům, zasáhne obvykle nohy. Tíhnutí k modle vlastních schopností postihuje zase ruce. Když má člověk tvrdou povahu a neustále řevnivě a špatně smýšlí o ostatních, vyvolává to mozkový nádor. Časté agresivní výpady proti jiným lidem způsobují rakovinu jater. Pokud se člověk hodně zlobí na sebe a ztrácí chuť do života, zápolí s rakovinou močových a pohlavních orgánů. Pokud žárlivost přerůstá v opovržení, které se vždy proměňuje v program sebezkázy, jde zase o rakovinu, ale zasažený orgán je obvykle ten aktuálně nejslabší v celém těle. Nejnebezpečnější je však zabíjení lásky v sobě i někom jiném, způsobená žárlivostí. Když se nenarodí dítě, jemuž bylo souzeno, aby bylo počato, dostavuje se rakovina plic, astma nebo nádorové onemocnění močového měchýře. Vzhledem k tomu, že se zároveň deformuje pole v oblasti první čakry, může to znamenat také rakovinné onemocnění v zažívacím traktu. Vyloučit se nedají ani těžké úrazy. Zhoršení zraku a sluchu může v těchto případech nahradit také epilepsie. Chci tím říct, že přímá korelace mezi onemocnělým orgánem a příčinou choroby neexistuje.»

V Moskvě jsem se náhodou setkal s černým taxikářem, který si mně ve svém žigulíku stěžoval na to, že nesnáší uzavřený prostor, a proto nemůže jezdit metrem.

«Tak přestaňte v lidech hledat jen to nejhorší a odsuzovat je a pak klidně budete moct jezdit metrem.» Řidič viditelně ztuhl.

«A jak to spolu souvisí?»

«Jen za těch pár minut, co spolu jedeme, jste nadával na každého, na koho jste si vzpomněl. Vaše pýcha se pohybuje těsně pod kritickou mezí. To znamená, že vás čeká buď úraz hlavy, nebo nemoci, nebo dokonce smrt. Protože jste však jinak člověk vlídný a dobromyslný, byl jste postižen jen nejšetrnější variantou, která však vaši pýchu citelně zasahuje. Přestaňte lidi odsuzovat a žádejte Boha o odpuštění za to, co jste už natropil, a uvidíte, že zase budete zdráv.»

Jiný příklad. Jeden muž mi vykládal, jak se s kamarádem ve dvojici potěšili s jednou dámou, jenže ta byla nakažená. Přítel přitom onemocněl, kdežto on sám ne. Lékaři to nemohou pochopit, přestože se takovéto případy občas stávají. Tak jsem mu vysvětlil:

«Ty jsi vůči ženám otevřený a dobrosrdečný, na tělesných požitcích příliš nelpíš. Když se ti někdy v posteli nedařilo, když ti byl někdo nevěrný, když se tě někdo dotkl nebo tě ohrožoval pohlavní chorobou, nikdy ses na něj nezlobil a neodsuzoval ho, proto máš vyšší přirozenou imunitu. Stoprocentní záruka to samozřejmě není, ale poskytuje ti to, přinejmenším, možnost rychle se vyléčit, nebo neonemocnět vůbec.»

Někdy je vztah mezi příčinou a následkem vyloženě paradoxní. Jednou se mi během dlouhého letu spolucestující přiznal, že se létání panicky bojí. V dětství a v mládí přitom cestování vzduchem vyloženě miloval, ale pak se to najednou prudce změnilo.

«Asi tomu nebudete chtít věřit, ale vy se vůbec nebojíte výšek a letadel. Uvnitř jste ovšem chorobně žárlivý. Žárlivost je vlastně pominutost vztahem, a když se tento vztah hroutí, člověka se zmocňuje buď panická hrůza, nebo nenávist, nebo nechuť k životu. V daném případě zakoušíte strach ze zrušení svazku se Zemí a vším pozemským; ten strach vznikl, když jste poprvé v životě začal hodně žárlit.»

Můj společník jen pokrčil rameny: «To je poněkud zvláštní vysvětlení.»

«Vidíte, a nic zvláštního na něm není. Kdy jste se poprvé zamiloval?»

«V devatenácti.»

«Kdy jste se začal bát výšky?» «Ve dvaceti.»

«Tak o tom popřemýšlejte. Tenkrát jste se seznámil s děvčetem a měl obavy, aby se ten vztah nepokazil, aby neskončil. Z toho vyplývá pocit křivdy a žárlivosti. Jedním ze způsobů blokace tohoto stavu je strach z výšek.»

«Takže létání letadlem je pro mě vlastně užitečné?» «Pokud budete překonávat pocit strachu, tak velmi uži-

tečné. Do kosmické lodi byste ale usednout nemohl, kosmonaut z vás už nikdy nebude.»

«Takže být kosmonautem by pro mě bylo nebezpečné?» «Samozřejmě — když člověk příliš lpí na pozemském principu, pak může podobné trauma rychle překročit kritickou

mez. Ti, kteří se dostanou na oběžnou dráhu, se ale dočkají mimořádného rozvoje svých schopností. Lékaři a psychologové si již dávno povšimli, že psychika kosmonautů se po delším pobytu ve vesmíru výrazně mění. Tito lidé jsou schopni snáz uvěřit v Boha, stávají se jasnovidci, kultivují v sobě nevšední vlastnosti a jsou s to opravdu vnímat jednotu vesmíru a prioritu duchovna v kosmickém prostoru. Proto pocit skutečného vstupu do vesmíru, pohled na Zemi zpovzdálí a pokus pochopit logiku jiných světů a civilizací aktivizuje duchovní struktury člověka, snižuje lpění na Zemi, a také tedy léčí. Také čtení sci-fi literatury v dětství a mládí má pozitivní vliv. Není ovšem sci-fi jako sci-fi. Dnes převládá ta, v níž se vše pozemské prostě přestěhuje do jiného kouta vesmíru. Jen nepočetní jedinci jsou schopni vytvářet díla, která nediktuje pozemská logika. Jde o to, že logika vesmíru se od té naší pronikavě liší. Tam totiž platí zcela jiná soustava hodnot, přestože božské zákony jsou závazné pro všechny. Skutečný spisovatel, opravdový umělec nebude do vesmíru přenášet záhonek, rýč a hrábě, nebude přemisťovat do jiného světa tak banální rekvizity a souvislosti. Respektive tyto rekvizity může použít, ale musí je nasytit nepozemskou logikou a vytvořit jiné kauzální řetězce — jedině tak se mu podaří vybudovat jiný, fantastický svět. Základní logika světa se totiž nestaví z předmětů, ale ze souvislostí; jde o kódovou soustavu struktur pole, protože konstrukce každého světa je určována jeho duchovní logikou. To znamená, že výtvarník malující obraz a nezobrazující předměty, ale souvislosti mezi nimi, poskytuje jinou než pozemskou logiku a je skutečným fantastou, přestože jinak třeba celý život maluje jen zátiší se džbány a svazky cibule. Umění potlačit pozemskou logiku a přistoupit na logiku jiných světů určuje laťku schopností každého jedince a je lhostejné, zda je to mág, jasnovidec, umělec nebo podnikatel. Proto se dnes nezbytným prvkem výchovy dětí vedle náboženské morálky a víry v Boha musejí znovu stát pohádky, dětské hry s prvky zázračných proměn a převtělení, divadlo, dobré fantastické filmy. To vše nás čeká již v blízké budoucnosti.

Má pacientka se poctivě přiznala.

«Jsem ochotna smířit se s jakoukoli nepříjemností, ztrátou, s každou pohromou, ale jak se mám vyrovnat s tím, že z nejbližšího člověka se vyklube zrádce a ničema, který vás dokáže urazit tak, že se vám ani žít nechce. To ho mám mít pořád ráda?»

Ještě před několika lety bych s ní asi souhlasil. I pro mě samotného je často těžké smířit se s pravdami, k nimž jsem dospěl. Ale tentokrát jsem jí odpověděl:

«Tak se staňte zvířetem a tyto problémy mít nebudete.» «Proč zvířetem?» zeptala se zaraženě.

«Protože cit lásky funguje vždy podle stejných zákonitostí. Když člověk příliš přilne k Zemi, zachvátí ho agresivita a cit lásky začíná umírat. Program se tlumí proti-programem. Chceme-li lásku této vnitřní a nenápadné agrese zbavit, musíme uplatnit agresi vnější a zřetelnou. Tato vnější agrese k nám přichází v podobě pohrom, nehod a neštěstí. U zvířat se tak děje přímou destrukcí fyzické schránky, kdežto u lidí se nejdřív spouští jemnější mechanismus. Neničí se tělo, ale struktury pole s ním propojené, tedy emoce. Umění oddělit pocity provázané s tělem od citu nejvyššího, tedy od lásky, která není z pozemského světa, je pak způsobem dalšího vývoje. Umění přijmout zkázu těla a emocí, které s tím souvisejí, je uměním uchovat lásku v duši. Je třeba pochopit, že z vnitřního odporu proti něčemu takovému se rodí agrese, která cit lásky zabíjí. Agrese je klih, který formu spojuje s obsahem, který vše pozemské a hmotné pojí s citem lásky. A teď si představte, že se vaše duše znečistila agresí, ale několika situacemi, které deptají vaše tělo, je možné tuto agresi rozptýlit.

Je-li ovšem znečištění příliš intenzivní, duše se neočistí ani smrtí, ani nemocí, ani jiným neštěstím. To vyžaduje daleko virtuóznější, daleko jemnější zásah. A toho je schopen jedině blízký člověk, skrze nějž jsou zasahovány nejjemnější a nejcitlivější struny. Umění uchovat v sobě lásku i za takových okolností očišťuje duši daleko účinněji než desítky smrtí, ran, zmrzačení a nemocí, protože když si i v duchovních mukách dokážeme uchovat lásku, dostává se nám možnosti povznést se na vyšší vývojový stupeň, než na jakém stojíme dnes.

«Je to neuvěřitelné, ale můj manžel přestal pít,» vyprávěla mi jedna pacientka.

«To je naopak přirozené. Odstranila jste ze svého podvědomí program agrese. Ten byl vyvolán žárlivostí, tedy přáním učinit smyslem života milovaného člověka, rodinu a soukromý život. Pochopte jednu prostou věc — karma příbuzných je shodná. A tíhnutí k pozemskosti je u muže a ženy také podobné. Čím větší je odsudek a přezírání manžela, tím rychleji ho tlačíte pod hladinu a tonete společně s ním. Čím větší hloubka vašeho očištění nastává, tím rychleji zachraňujete jeho i sebe. Vnitřní stav ženy do značné míry určuje i chování muže. Slyšela jste někdy sentenci, která praví, že ušlechtilá žena se nepozná podle toho, jak se chová, ale podle toho, jak se k ní chovají muži? Prostě — taktické chování muže určuje žena, kdežto strategické chování ženy muž. Vnitřní i vnější stav rodiny určují oba.»

Jeden muž se mi svěřil se svým problémem:

«Nějak mi to s dámou mého srdce nevychází. Zpočátku bylo všechno v pořádku, ale teď — darmo mluvit. Opustit ji neumím, ale po jejím boku se trápím.»

«Uvnitř jste člověk velmi žárlivý. Teď se všechno docela usadilo, ale v mládí jste si do duše vpustil příliš mnoho agrese.

Čím silněji k ženě lnete, tím silnější je vaše agrese. A její agrese přirozeně také vzrůstá, protože ona je také žárlivá. Proto byste měl vědět dvě věci: za prvé musíte svou duši zbavit žárlivosti, za druhé — nenuťte tělo konat, když samo nechce. Periodickými poklesy potence se příliš netrapte. Vše živé se na své pouti životem pohybuje jakoby ve vlnách, nenuťte jednat tělo, když spí vaše duše. Se svou dámou se stýkejte dál, ale sexuální motivy pomiňte.»

«Máte na mysli jen platonický kontakt?»

«Ano, ale předtím se rozhodně oprostěte od své žárlivosti.» Za několik dnů se v mé ordinaci zastavil znovu. «Modlil jsem se celé dva dny, přehodnotil celý svůj

život a vší agrese jsem se zbavil. Pak jsme se znovu sešli a já se rozhodl pro zdrženlivost. To byste nevěřil, co to se mnou udělalo!»

«Řekněte mi prosím: když svou vnitřní agresí provokuji toho druhého k tomu, aby mi ublížil, aby mě urazil a ponížil, tedy ho vlastně ponoukám ke hříchu — znamená to, že musím prosit Boha o odpuštění za to, že jsem svou vnitřní nedokonalostí někoho jiného dohnal k pokušení?»

«Ano,» odpověděl jsem.

«Takže mám prosit o odpuštění za jiného člověka, jehož jsem uvrhl do hříchu?»

Ustaraně jsem na něj pohlédl:

«Víte, je to asi přesně tak, jak říkáte.»

Smilstvo

Někdy se rozhovory s pacienty mění ve filozofické disputace. Abychom člověka vyléčili, musíme změnit jeho pohled na svět. Což je složitější, než prostě jeho život popsat a říct mu, za co se musí modlit.

«Tak vy říkáte,» obrátila se na mě jedna žena, «že když muž ženu podvádí, hádá se s ní a nechodí domů, tak ji vlastně léčí. Ale po čem to vlastně voláte? Copak i takhle není dost rozvrácených rodin?»

«Vy jste mi nerozuměla. Když má člověk gangrénu, je třeba mu nohu amputovat, ale přesto to musíme chápat jako způsob jeho záchrany. To ale neznamená, že volám po tom, abychom nohy amputovali všem. Já jsem odborník na „vředy“, na duševní „špínu“, která způsobuje lidské choroby. Vše, o čem mluvím, je donucovací metoda očisty lidské duše. Nakolik jsme schopni takovou očistu akceptovat, natolik se naše duše očistí. Vnitřní rozvoj člověka začíná nucenou očistou duše. Jeho okolí ho bije, ponižuje a deptá. Pokud jsme schopni něco takového vnitřně přijmout, znamená to, že nejsme hnáni okolnostmi, ale kráčíme kupředu sami. Dobrovolná očista je v první řadě vždy směřováním k Bohu a touhou po splynutí s ním. Je to směřování k duchovnímu sebezdokonalení, etapa omezování tužeb těla, abychom dopřáli více prostoru duchu.»

«A co když má žena impotentního muže a opatří si milence — je to smilstvo, nebo ne?»

«Abyste byla schopna si na tuto otázku odpovědět sama, musíte se nejdřív zorientovat v mé soustavě. Pokusím se vám ji stručně přiblížit. Člověk plní dvě základní funkce — přijí-

mání potravy a rozmnožování. Na první pohled se to zdá být v pořádku. Ve skutečnosti je však tato základní charakteristika nepřesná, protože člověk v sobě nese tři základní funkce: zaprvé — lásku k Bohu, a teprve pak dvě již vyjmenované. Dřív se člověk před jídlem modlil, v pravidelných intervalech se vzdával potravy a sexuálních rozkoší proto, aby blokoval základní body přílišného tíhnutí k Zemi. Kult jídla a těla vede k postupné fyzické i duchovní degeneraci. Obzvlášť nebezpečné je přílišné zaujetí sexem. Rodiče, kteří příliš ulpívají na věcech těla, drancují duše svých dětí a přeorientovávají jejich přirozenou touhu po duchovnu na pozemské potřeby. Jakmile se tento proces přestěhuje do podvědomí, rychle to vede k degeneraci celého rodu.

Až do desátého století se úzkostlivě dodržovala priorita ducha před pozemskostí. Od této doby křesťanství tento základní princip stále častěji narušovalo, takže se světem začaly šířit pandemie. Zejména v renesanci se vše, co lidstvo nahromadilo v předešlých staletích, realizovalo v pozemské podobě. Pozemský princip byl postaven naroveň principu duchovnímu. V rané renesanci ještě převládají biblické náměty, jen je tu patrné propojení s pozemskostí, ovšem s pozemskostí, neignorující božský princip. Pro pozdní renesanci je však typický kult jídla a těla. Pro renesanci je příznačná nejen erupce umění, ale i nadmíru uvolněné mravy — a hned také přichází další blokace, syfilis, který si Evropané přivezli z Ameriky. Proces tíhnutí k pozemským slastem a touha povýšit lásku k tělu nad lásku k Bohu vstupují do podvědomí již déle než jedno století. Dnes ovšem stejný proces probíhá daleko dravěji. V šedesátých letech propukla na Západě sexuální revoluce. Vzápětí došlo k průniku příslušného programu do podvědomí a již uprostřed sedmdesátých let dochází v karmě lidstva k blokaci, o niž se tentokrát postará AIDS a faktický zánik klasické rodiny. To je ostatně jeden z důvodů aktivizace islámu, jehož vztah k lidskému tělu je dosti nemilosrdný. Islám obsahuje mohutný program ponížení žen.

Naše Země je z energetického hlediska pro nás všechny matkou a Slunce — zase otcem. Z tohoto pohledu se islám i další východní náboženství stávají protiváhou západní civilizace, která příliš posílila aspekt pozemskosti. Soustava pracuje naprosto bezchybně. Čím silněji by západní civilizace lnula k pozemskosti, tím silnější by bylo narůstání agrese vůči všemu pozemskému. Tento proces by mohl vyvrcholit naprostou zkázou pozemského světa například v jaderné válce. Může se to sice zdát zvláštní, ale tato situace je řešitelná jediným způsobem: návratem západní kultury k prioritě duchovních hodnot a duchovní výchovy.

Ponížení ženského principu, který je symbolem materiálnosti pozemského světa, se vyvinulo z modly absolutizace mužského principu, tedy duchovnosti. Původně se vývoj odehrával v poloze pravidelného střídání těchto dvou principů. Dnes však výkyv směrem k pozemskosti dospěl tak daleko, že by to mohlo skončit všeobecnou záhubou. Vývojovou spirálu je třeba nahradit dvojitou spirálou, tedy stavem, kdy by nebyl preferován ani princip pozemský, ani duchovní, ale došlo by k dialektickému provázání a dynamickému vzestupu na vyšší úroveň.»

Pochopil jsem, že žena mi už přestává rozumět, ustal jsem a znovu se vrátil k původnímu tématu.

«Pokusím se vám vše vysvětlit na příkladu.

Obrátila se na mě žena s klasickým problémem. Její sedmnáctiletá dcera se dostala do nepříjemné situace. Zamiloval se do ní mladý muž, který chtěl z nešťastné lásky spáchat sebevraždu. Matka z toho byla zoufalá a nevěděla, co si počít. «Řekněte mi,» zeptal jsem se jí, «a nechtěl náhodou vašidceru někdo znásilnit?»

Velmi ji to překvapilo. «To rozhodně ne… proč se na to ptáte?»

«Vypadá to tak, že vaše dcera vzbuzuje sexuální touhy v každém mladém muži. Ona je v tom sice zcela nevinně, ale láska k sexuálním slastem a mužům je v ní mnohem silnější než láska k Bohu. Nejčastější blokací takových stavů bývá drastické znásilnění, pohlavní choroby, nemoci ženských orgánů a neplodnost. Snaha toho mladého muže vzít si život svědčí o tom, že její program už překročil kritickou mez. Dokud se její emocionální vnímání světa nezmění, jsou její vyhlídky na šťastný život, šťastnou rodinu a zdravé děti mizivé.»

«A lze se toho nějak vyvarovat, nebo ne?» zeptala se matka.

«Samozřejmě, vždyť jak v minulém životě, tak i v tomto jste jí tuto podvědomou výbavu předala vy. Když jste počala, prohlížela jste si muže a v duchu si představovala, jak se s nimi milujete. Neustále jste v sobě formovala program sexuálního tíhnutí k mužům. Á navíc jste po dlouhou dobu vnitřně pranýřovala svého manžela, prostě jste neustále roztáčela setrvačník, který teď na oplátku roztáčí jak váš, tak dceřin osud. Musíte celý svůj život v duchu prožít ještě jednou. Modlete se a proste Boha o odpuštění za všechny okamžiky, kdy jste se na muže zlobila a odsuzovala ho, a také proste o odpuštění za to, že jste tolik let soustřeďovala všechny své city nikoli k duchovnu, ale k pozemskosti, proste, aby přání učinit tělesné slasti cílem a hlavní radostí opustilo vaše děti a vnuky.»

Zmlkl jsem a pohlédl na svou pacientku, která seděla vedle mě. Příklad zkrátka vždy působí lépe než jakékoli přesvědčování.

«Vraťme se ale k tomu, čím jsme začali. Často se na mě obracejí muži, kteří se začínají potýkat s impotencí, nebo o intimní vztahy s manželkami ztrácejí zájem. Příčina ovšem zpravidla netkví v nich, ale právě v jejich manželkách. V ženě se rozrůstá podvědomé lpění na sexuálních radovánkách, a to jí může přinést buď těžkou chorobu, nebo dokonce smrt. Nucená blokace pak obvykle vypadá takto: buď ji manžel nakazí pohlavní chorobou, nebo manželku trvale podvádí a ponižuje jako ženu, nebo si najde práci, při které je málokdy doma. Když tak neučiní, potence klesá. Čím méně ho žena odsuzuje a čím méně výhrad vůči němu má, tím víc si uchová šancí, že se vše vrátí do normálních kolejí, a naopak.– čím víc je výhrad a odsudků, tím méně si muž bude své ženy hledět. Smyslné ženy dostávají impotentní muže, nebo se z nich stávají prostitutky, aby se tak zbavily touhy po slastech těla. Proto je umění vyvarovat se nářků na osud, jakmile nám něco odepře, a nepromarněné síly věnovat duchu, když už je nemůžeme věnovat tělu.»

Lidských nemocí je přes 70 tisíc a každá se léčí jinak. V duchovní hladině je obvykle mnohem méně důvodů. Přísně vzato je však základní příčina všech neduhů jediná — nedostatek lásky k Bohu. Láska je přání s něčím splynout. Když si člověk upřímně přeje splynutí s Bohem, pak vše skutečně jsoucí, byť by to z hlediska pozemské logiky bylo sebenerozumnější a sebeodpornější, v sobě vždy ukrývá vyšší smysl a božskou logiku. Při takovém vnímání duše k Zemi nelne a nemoci jsou zbytečné. Kdybych měl co nejstručněji shrnout podstatu veškerého mého bádání, bude následující: Smyslem života je láska k Bohu.

Možná si řeknete, že toto je již dávno známo. Rozdíl je jen v tom, že lidstvo šlapalo na pedály a točilo volantem. Princip motoru řidič dosud znát nemusel. Mechanik, který se v motoru vyznal, zmizel a zůstal tu jen řidič. Motor ale přestává fungovat. Chceme-li ho opravit, musíme ovládat jeho konstrukci. Smyslem mého života bylo studium konstrukce světa, a to nejen fyzické, ale i duchovní. Z konstrukce duchovního světa vycházejí všechny postuláty, zákony a náboženská přikázání lidského světa. Nikoho k ničemu nevyzývám, jen se snažím pochopit základní problémy světa a získat zkušenosti z léčby lidí, abych tyto informace mohl postoupit dalším jedincům.

Poslední dobou jsem stále častěji vyzýván, abych se zorientoval ve složitých a nesrozumitelných situacích. Dělám to s potěšením. Abychom porozuměli mechanismům vesmíru, potřebujeme situace, které přesahují rámec běžné logiky. Jednou jsem se během cesty autem dal do řeči o podstatě lidských chorob s velmi zkušeným lékařem.

«Poslyš,» otočil se najednou na mě, «diagnostikuj můj současný zdravotní stav.»

«Všechno se zdá být v pořádku, porušenou energetiku zaznamenávám jen u jater a slinivky břišní. A je v tobě silné pohrdání ženami.

«To bylo dřív,» odtušil, «dnes už je to všechno pryč.» «Všechno, co bylo dřív, v nás zůstává i dál. Když neustále a opakovaně něco odmítáme, pak se tato emoce usazuje v duši a postupně ji rozežírá. Teprve nedávno jsem zjistil, že opovržení je mnohem nebezpečnější než nenávist. Opovržení se velmi rychle obrací proti svému původci a proměňuje se v program sebezkázy. Ukazuje se, že nebezpečí emoce není v její síle, ale v tom, jak hluboko pronikne do duše. Často se stane, že člověk se sice zbaví nenávisti a zášti, ale dál v něm zůstává pohrdavost a tiché odsudky, až nakonec onemocní a zemře. Říct «ve mně není nenávist» a přestat nenávidět je poměrně prosté. Zato říct «já už se neurážím a přestat se urážet je mnohem těžší, protože křivda proniká hlouběji než nenávist. Zbavit se odsudků nedokonalého člověka, který se chová v rozporu s pozemskou logikou, je často i nad síly harmonických a plně vyvážených osobností. Nepřezírat ničemu, hlupáka nebo proradníka dokáže opravdu jen málokdo. Nejobtížnější je nezříkat se lásky k člověku, který si ji nezaslouží.»

«Co to znamená — nezříkat se lásky? A co když je nám někdo naprosto lhostejný?»

«Láska je způsob existence duchovních struktur. Aby tělo mohlo žít, musí se živit a rozmnožovat, kdežto pole musí být neustále přiživováno z prapůvodního nevyčerpatelného zdroje. Z pole se rodí hmota, ale pole samo musí být živeno z prapůvodního zdroje, to znamená, že metainformace se nejdřív realizuje jako struktura pole a teprve pak jako materie. Prapříčina, z níž jsme vznikli, nás neustále dotváří. Myšlenka, že Bůh hněte vesmír, existuje již řadu století. Duše je struktura pole; aby mohla neustále existovat, musí trvale směřovat k prapůvodnímu zdroji. Láska k Bohu je pak realizací takového kontaktu. Pocit lásky, zaplavující naši duši, svědčí o úzkém kontaktu s prapůvodním zdrojem. Tento pocit se v lidech neustále rozrůstal a úroveň naplněnosti láskou je dnes mnohem vyšší, než byla před tisíciletími. Abychom však přežili, je třeba tuto úroveň ještě zvýšit.

My všichni se navzájem milujeme, jen o tom nevíme. Dejme tomu, že nějakého člověka mám rád z 90%‚ ale mé vědomí to vnímá jako naprostou lhostejnost, zatímco když ho mám rád stoprocentně, pak je to už šílená láska. Když mi milovaný člověk provede nějakou ošklivost a úroveň mé lásky poklesla na 90%‚ nemoci se nedočkám, zatímco sníží-li se ještě o 10—20%‚ může to skončit onemocněním, nebo smrtí. Aby se něco takového nestalo, musíme si uvědomit jednu prostou pravdu: i když se vůči nám někdo dopustí sebevětší ničemnosti, nemáme právo zříct se lásky k němu. Ústup lásky znamená, že jsme se oddělili od prapůvodního zdroje, což vede k degradaci naší duchovní a následně i fyzické struktury.

Proto musí v každé situaci fungovat nepřekročitelný zákon: cit lásky je posvátný a nedotknutelný, a proto nesmí být ohrožován. Aby bylo pro nás snazší tento zákon naplnit, je třeba pochopit, že opovržení a odsudek zabíjí především lásku k bližnímu.»

Pokračovali jsme v rozhovoru a můj společník si najednou vybavil:

«Musím se ti přiznat, že jsem záludnost pohrdání zažil na vlastní kůži. Můj známý mě zradil. Pojal jsem k němu takovou nenávist, že jsem ho nemohl ani vidět. Pak jsem ale pochopil, že by to mohlo špatně skončit — pro mě především. Pokusil jsem se nenávist rozptýlit silou vůle, ale nedařilo se mi to. Tak jsem se rozhodl, že se budu modlit, prosil jsem Boha o odpuštění a nenávist pominula, ale najednou jsem pocítil, že jsem jím začal pohrdat a že mě to ani zdaleka nestojí tolik sil jako předešlá nenávist. Cítil jsem se docela normálně, jen v duši se mi postupně hromadila nějaká špína. Bylo těžké se s tím vyrovnat, ale den modliteb a pokání mi nakonec pomohl z nejhoršího.»

«Ty totiž máš dobře rozvinutý pud sebezáchovy. Duše se nejvíc znečišťuje, když se zříká lásky, takže na něco takového je nejlepším lékem těžká nemoc. Nemoc je lékem pro duši. Láska je také lékem pro duši a člověk si vybere sám, zda chce lék hořký, nebo sladký.»

«Jenže pro leckoho je láska jen abstrakce. Co si pak má takový člověk počít?»

«Jiskérky lásky planou v duši každého z nás. Pro začátek je třeba naučit se je nedusit, což už znamená mnoho.»

O těchto problémech jsme se bavili ještě dlouho a dostali se až k jednomu velmi zajímavému případu. Před pěti lety mě můj přítel lékař požádal, abych prohlédl dívku, které občas místo slz kanula z očí krev. Normální medicína byla bezradná a diagnózu stanovit nedokázala. Zkontroloval jsem děvče na dálku a konstatoval, že je třeba léčit otce a jeho nazírání světa. Rodiče však na sezení nepřišli, tudíž jsem celý případ pustil z hlavy.

«A jestlipak víš, jak to všechno dopadlo? Holčičku měli už za pár dní odvézt na pozorování do Německa, ale já měl najednou vidění,» vyprávěl mi lékař, «že mám jít do kostela, koupit tři stříbrné křížky a nechat je posvětit. Vzpomínám si, že jsem se kněze zeptal, zda mají rodiče i jejich dcera křížky nosit, nebo je nechat doma. Řekl mi, že by si je měli navléct, ale že je nutně nemusejí nosit pořád. Den byl pošmourný, když jsem však vyšel z chrámu ven, nad hlavou se mi rozklenul kruh oslnivě blankytného nebe, na němž jasně svítilo slunce. O pět minut později se všechno znovu zatáhlo mraky. Zeptal jsem se kněze, co to mohlo znamenat. Vysvětlil mi, že tím kruhem sestupoval Duch svatý. Holčičku sice do Německa odvezli, ale tamní lékaři žádné patologické změny nezjistili a o měsíc později krvavé slzení ustalo.»

Prohlédl jsem pole té holčičky a znovu jsem spatřil hieroglyf smrti, tentokrát dost nezřetelný. Pokoušel jsem se vyhodnotit i její pýchu, která se ještě nedávno pohybovala kolem kritické hranice, ale program byl již uzavřen. Pak jsem ještě prohlédl pole jejího otce a všechno jsem pochopil. Pole se celé scvrklo a zdeformovalo mohutným sebezkázným programem. «Nad děvčetem držel ochrannou ruku anděl strážný, ale otec byl nucen převzít zpět veškerou zátěž, kterou předtím dceři udělil. Právě v otci dřímala nesmírná pýcha a naduté opovržení ostatními lidmi a okolním světem. Opovržení se rodí v hlavě, ve vědomí, proto je jako první zasažena zase hlava. Pohrdání milovaným člověkem může zhoršit zrak, ale může také vést k vypadnutí řezáků, k bolestem v kolenou, k deformaci chodidel a podobně. Krvavé slzy té holčičky vypovídaly o tom, že si její organismus žádal ostrou blokaci pýchy, pocitu nadřazenosti a pohrdání lidmi. Setkání s Duchem svatým duši děvčátka očistilo. Protože měla čisté vědomí, začala se očišťovat její duše a také tělo, zatímco otcův náhled na svět a jeho vědomí se neočistily, takže očista jeho duše byla spojena s daleko rychlejším rozpadem toho, co ji začernilo, tj. těla a absolutizace jeho zájmů. To, s čím by otec jinak zápolil nějakých dvacet-třicet let, musel teď absolvovat během pouhých dvou let, aby tak dceru zachránil před nemocí a smrtí.»

«Takže podle tebe je rychlý trest požehnáním?»

«Čím dřív je člověk za nesprávné počínání potrestán, tím je moudřejší, ale aby mohl rozvíjet svou individualitu, nesmíme ho potrestat rovnou a zplna — je třeba mu poskytnout čas pro samostatnou očistu. Předchozí staletí byla epochou svobody, což formovalo intelekt, individualitu i civilizaci. Dnes, kdy je veškerý tento potenciál vyčerpán, nadchází další období poznání zákonů vesmíru, logiky duchovna a božského principu, protože dnes má prakticky každý možnost zaznamenat přímou souvislost mezi činem a jeho důsledky. Ve vědomí lidí žijících na Zemi nadchází doba priority božských zákonů před pozemskými. Čím čistší bude lidská duše, tím rychleji bude člověk za každý čin potrestán. Když je nesnadné očistit jeho duši a on to nestihne, nebo nedokáže udělat, je potrestán jen jednou, zato nadlouho. Z hlediska nejvyššího principu však rozdílu není — každý má svou cestu k Božstvu. Naši karmu zatěžuje a duši k Zemi váže intelekt, rozum a schopnosti. Čím je jich víc, tím víc čeká člověka pozemských slastí. Tento stav lze překonat jedině tím, že se na pozemské hodnoty a intelekt přestaneme spoléhat. Jenže rozumu, schopností a pozemských slastí získává člověk tím víc, čím víc je v jeho duši lásky k Bohu. Čím pevnější je svazek s Bohem, tím víc máme schopností a možností, tím víc získáváme pozemského štěstí, tím silněji se uzemňuje duše a obtěžkává karma. Abychom to vše překonali, musíme se neustále, opakovaně obracet k Bohu. Proto se lidé s čistou duší liší od těch, kteří mají duši černou, jen v pozemské rovině. Z božského pohledu jsou tito lidé jen v různých stadiích cesty k Bohu. Každý, kdo v minulých životech oplýval schopnostmi, intelektem a hmotným dostatkem a příliš k tomu přilnul, začal se zříkat ostatních lidí a pohrdat jimi, sklízí v tomto životě úrodu neúspěchů a chorob; přežívají jen ti z nich, kteří nakonec přece jen víc pečují o duši, než o tělo.»

«No dobře, ale co když je člověk ochoten milovat jen jednoho, zatímco ty ostatní nenávidí?»

«Láska je přání splynout s tím, koho milujeme, a všechno, co nás obklopuje, je prostředkem vyjádření této lásky. Láska k Bohu je znamením, že Boha miluji nade vše.

Když miluji především Boha, budu milovat i všechno kolem sebe, ale k ničemu nepřilnu, zatímco když vším pohrdám, všechno je mi lhostejné a miluji jen jediného člověka, znamená to, že ho povyšuji nad Boha. Bludný kruh lásky k jedinému člověku způsobuje četné nemoci a problémy. Pokud si člověk ve svém vědomí absolutizuje jen sex, ještě to není nebezpečné, ale jakmile se tento stav stěhuje do podvědomí a duše, pak se buď spouští mechanismus neplodnosti, nebo jako blokace tohoto programu přicházejí pohlavní choroby. Víš, proč se syfilis léčil půstem? Protože základními funkcemi lidského organismu jsou jídlo, pití a rozmnožování. Absolutizace těchto funkcí vede k obtížím při jejich léčení. To znamená, že pravidelná pohlavní abstinence a vzdání se sytého jídla a alkoholických nápojů jsou nejen léčebnou metodou, ale také metodou prevence proti mnoha chorobám, pohlavní nevyjímaje.»

Můj společník se zamyslel.

«To je fakt, který se jen těžko vysvětluje. S takovými případy se setkáváme stále častěji. Ženě udělají výtěry a z laboratoře přijde negativní výsledek. Jenže během těhotenství se projeví infekce, například trichomonády. Léčení se neprovádí. Po porodu se znovu udělají výtěry a všechno je v pořádku.

Otázkou je, kde tedy ta infekce sídlí.»

Jen jsem se pousmál, protože podobný případ jsem už řešil a mohl jsem svému příteli lékaři vysvětlit, oč tu jde:

«Jednou jsem prohlížel ženu a ta mi vykládala zvláštní příběh. Jejího manžela zavřeli do vězení a on jí na rozloučenou řekl: Jestli mi tu budeš s někým chrápat, určitě chytneš syfla. A opravdu, hned při první příležitosti se u ní syfilis projevil, přestože se ukázalo, že partner byl bez nákazy. Opakovalo se to ještě dvakrát. Nejzajímavější na tom bylo, že všichni tři partneři byli zdraví, kdežto ona se musela léčit!

Podíval jsem se, jak situace vypadá v jemné hladině. Infekce se ukryla v oblasti vaječníků a program ji aktivizoval přesně tak, jak ho zformuloval manžel té ženy. Uvažoval jsem: kdysi tu infekci musela v těle mít, ta se nenápadně uložila do tkání, tam zůstala, ale mužovo uřknutí ji probudilo k životu. Vzpomínám si, jak jsem s pacientkou vnitřně cítil: když v ní i po tolika léčeních nákaza stále zůstávala, pak se jí už sotva kdy povede úplně vyléčit. Tehdy jsem ovšem ještě nevěděl to nejdůležitější — že pro organismus je vlastně taková infekce výhodná, proto ji tělo ukrývá mimo dosah léků. Organismus se dokáže jakkoli infekce velmi rychle zbavit sám a bez preparátů, ale když tak nečiní, znamená to, že je pro něj výhodná a bude využita pro zcela konkrétní cíle. Když se program sexuálních tužeb stěhuje do podvědomí, zbavuje duchovní struktury energie a obzvlášť silně mrzačí duše dětí. Jakmile duchovní potenciál dítěte klesá, nemůže se takový jedinec narodit, avšak pokud přesto přijde na svět, bude mít duši tak uzemněnou, že začne proces degenerace. Proto příroda pro eliminaci nežádoucích narození připravila celu řadu blokací: buď dobrovolné, kdy rodiče během těhotenství omezí pohlavní život a muž se přeorientovává na duchovní struktury, nebo donucovací — křivdy, hádky, nevěry a nemoci. Když se těhotná žena nedokáže očistit křivdami, anebo když manžel není vzhledem ke své povaze něčeho takového schopen, organismus má v tajné skrýši několik dalších variant — infekce, která se vynoří během těhotenství a zablokuje v podvědomí program absolutizace sexuálních slastí, umožní uchovat duchovní struktury, a tím také život dítěte. O tom, zda se i dítě narodí s infekcí, nebo ne, rozhodují emoce jeho rodičů a jeho osobní karma. Jestliže je jeho duše čistá a nelne k tělesným radovánkám, dítě bude v každém ohledu čisté. Nu a protože organismus jeho matky už tuto infekci nepotřebuje, ukryje ji do původních skrýší. Z toho lze vyvodit, že léky v nejbližších letech začnou ztrácet svůj původní účinek a všechny infekce budou naopak životaschopnější, protože je organismus potřebuje. Bez nich by totiž degradace duchovních struktur mohla překročit kritickou mez a vyvinout se až ve fyzickou degeneraci potomstva.

Věda by proto své základní úsilí neměla věnovat stále dalším formám medikace, ale výzkumu a rozvoji duchovních struktur jako hlavního faktoru přežití člověka jakožto druhu.

Rakovina

Lidé se pokoušejí zorientovat ve svých problémech na základě mé první knihy, jenže já už mezitím dospěl mnohem dál. Abych vyléčil těžkou chorobu, potřebuji k tomu v průměru 5—6 sezení. Nejsložitější případy dokonce přijímám do trvalejší léčby. Když je situace hodně komplikovaná, pacienti mi volají denně. Pět až osm večerních telefonických hovorů považuji za normální, ale když narazím na opravdu velký problém, kde se přes všechno mé úsilí stav nemocného spíš zhoršuje, jsem vystaven obrovité zátěži. Jediným východiskem je nacházení nových postupů.

Třeba tenhle případ: snad mi ti rodiče nerozuměli, snad je v tom něco jiného, ale stav jejich dítěte se vytrvale horšil. Je pro ně nesmírně těžké vzdát se zášti vůči jiným lidem, zejména vůči rodičům, takže odsudky rodičů a pohrdání matkou i otcem jsou snad nejnebezpečnější články řetězu.

«Pochopte, že se vám nikdy nepodaří odpustit člověku, o němž si myslíte, že je vinen a že vám ukřivdil. Až nejen pochopíte, ale i pocítíte, že hybatelem všeho, co zažíváme, je Bůh a že kterýkoli člověk se může stát nástrojem očisty, potom se prostě na ostatní nemůžete zlobit, i kdybyste sebevíc chtěli. Vaše dítě bojuje s rakovinným bujením a jednou z hlavních příčin, podporujících pýchu, je snaha povýšit vlastní rozum nad Boha. Pýcha je vlastně neochota smířit se s traumatizující situací. Zkáza pozemskosti posiluje kontakt s Bohem. Člověk opouští pozemské jistoty a hledá svou jistotu v Bohu. Když nepřijímáme očistu v podobě agrese ze strany jiných lidí, zvýšený zájem o vlastní fyzické tělo plodí pýchu. Buňka je povinna pracovat pro sebe a respektovat své vlastní zájmy, ale pokud dělá jen toto, stává se buňkou rakovinnou. A protože základní informace buňky jsou uloženy v poli, pak jakmile taková sebestřednost překročí kritickou mez, je třeba i za cenu úplné zkázy zastavit, popřípadě zničit to, co se stalo zdrojem nebezpečí — tedy fyzickou schránku buňky. Nebo buňka musí alespoň na čas opustit své zájmy a pracovat jen ve prospěch organismu. Abyste dítě vyléčili, musíte zcela změnit svůj vztah ke světu. Když svůj život přehodnotíte a to, co jste až dosud považovali ze nepříjemnosti nebo dokonce neštěstí, začnete brát jako akty očisty předurčené Bohem, když začnete Bohu děkovat za to, že vaše pozemská logika byla potlačena, pak přejdete k režimu zdravé buňky. Až skrze pokání zapudíte svou agresi a projdete si dosavadní život jako na filmovém páse a až se modlitbou vyznáte z lásky k Bohu, očistíte svou duši. To musíte dělat nepřetržitě. Jenže právě vědomí, které je zdrojem neustálého hodnocení a kritického vztahu ke každé situaci, nás silně váže k Zemi a plodí agresi. Proto je dnes odpojení pozemské logiky a blokace vědomí nezbytná. Především přestaňte hodnotit události, jejichž svědky se stanete. Stejně tak není dobré se pokoušet situaci porozumět. Jakmile se něco stane, znamená to, že to byla vůle Boží. A dost, jakákoli další hodnocení jsou zbytečná.

Vědomí tíhne k destrukci, a proto je agresivní. Podvědomí se naopak obrací k jednotě, tedy k lásce. Láska je nejvyšší formou jednoty. Čím větší lásku budete věnovat Bohu a všemu kolem vás, tím aktivněji se duše dítěte bude orientovat na vesmír, takže nemoc bude zbytečná. Můžete využít jakýchkoli podpůrných technik blokace vědomí. Všechny nějak souvisejí s omezením potřeb a žádostí těla. Půst, dlouhodobé hladovění, samota, modlitba — to vše potlačuje logiku těla a aktivizuje logiku ducha. Představte si například takovouto situaci: člověk pije alkohol, kouří a cítí se normálně. Pak kouřit a pít přestane, onemocní na rakovinu a umře. A proč? Protože alkohol, kouření a narkotika blokují vědomí a odpojují pozemskou logiku. Totéž, ale účinněji, však zajistí správné nazírání na svět, samota, půst, pokání a modlitba. Dřív jsem nemohl pochopit, proč si jogíni před meditací nařezávají kořen jazyka a jeho špičku polykají. Každá myšlenka totiž kořen jazyka rozechvívá, protože myšlenka je pevně spojena se slovem, s pojmem. Znehybnění jazyka vyvolává zástavu myšlenek, tedy vědomí. Dochází k výraznému energetickému přesunu od energetiky těla k energetice ducha. Když se jogín celé hodiny soustřeďuje na jediný bod, nebo stojí v ledové vodě, či prakticky zastavuje dech, který je s potřebami těla provázán nejvíce, dochází ke stejnému procesu. Tohle všechno jsou však techniky nižšího stupně. K utlumení nejvyšších vrstev vědomí dochází teprve za předpokladu lásky ke Stvořiteli a trvalého přání posílit sounáležitost s ním. Proto je tím nejdůležitějším, nač je třeba soustředit sílu, láska k Bohu, jeho nejvyšší vůle a neomylná logika všeho, co se odehrává kolem nás. Modlitby je zapotřebí k tomu, aby láska k Bohu byla větší, než láska k čemukoli pozemskému a aby se předávala také potomkům.»

Rakovinné bujení je projevem povahy. Optimista se obětí rakoviny stává málokdy. Těžké, nevyléčitelné choroby se dostavují tehdy, když dochází ke konfliktu lidské orientace a vůle celého vesmíru. Nesmlouvavé vnitřní vzdorování událostem, jejíchž součástí se stáváme, je samozřejmým zárodkem příští choroby. V první knize jsem psal o zvratu, k němuž došlo v mém světovém názoru. Postihla mě těžká stenokardie. Šestkrát týdně jsem volal první pomoc. Nepomáhaly ani léky, ani elitní senzibilové. A přitom se nakonec ukázalo, že šlo o důsledek lítosti nad minulostí, o neochotu ke smíření, zatlačenou do nitra. Jakmile jsem své vnímání světa zásadně změnil, nemoc ustoupila.

My všichni jsme účastni reálných fyzických událostí a zvykli jsme si, že události je třeba ovlivňovat akcí, podřizováním okolního světa našemu vlastnímu programu, naší vlastní vůli.

Taková je pozemská logika. Jenže stejný program, přenesený do podvědomí, přináší zcela jiný efekt. Ukazuje se ale, že v jemných hladinách můžeme svět, který nás obklopuje, změnit jedině tak, že změníme sami sebe a svůj vztah ke světu. Lítost nad minulostí a její nepřijetí je pokusem tuto minulost změnit, ovlivňovat ji z hlediska pozemské logiky; takové chování nejčastěji přináší srdeční a cévní choroby a zhoubné nádory. Příčina lavinovitých epidemií v minulých staletích je velmi snadno vysvětlitelná. Od 17. století člověk absolutizoval rozum a intelekt. Došlo tak k pozvolnému zániku vnímání světa jako entity, která nám byla do vínku dána nejvyšším rozumem.

Pokud naše vědomí nedokázalo vysvětlit, co se kolem nás odehrává, docházelo k chybě. Logické procesy explozivně spotřebovávaly energii a přitahovaly k sobě emoce. Rozum si začal podřizovat smysly. To znamenalo, že rozum je třeba zastavit. Psychické a fyzické nemoci výrazně omezují možnosti našeho materiálního těla, což je zase nerozlučně spjato s vědomím a intelektem. To znamená, že pravidelná střídmost v jídle, sexuálním životě, v tom, co souvisí s tělem a rozumem, je skvělou prevencí chorob. Nejdůležitější je však správné chování a správné nazírání světa.

Nedokonalý filozofický pohled na svět, nedokonalé chování a výživa formují nedokonalý charakter. Pak se objevuje nemoc. Svého času jsem si vůbec nedokázal představit, že nejlepší prevencí rakoviny je proměna světového názoru a naší vlastní povahy.

Mně samotnému se taková příležitost naskytla v létě roku 1991. Z nadutosti a opovržení lidmi se rodí nechuť k životu a ztráta jeho smyslu. Z minulých životů jsem si do dětství přinesl pocit vlastní výjimečnosti, nadřazenosti a převahy nad ostatními. Už v jedenáctí letech se projevila první blokace — stále silnější sebevražedné sklony. Obrovské množství úrazů a nemocí, které jsem jako dítě prodělal, mě na jistý čas od přílišné pozemskosti oddělilo. Od jedenácti let se výrazně rozvíjí tělo a zároveň s ním i intelekt. Můj rozum v minulých životech obtěžkávalo pohrdání lidmi.

Zranění a nemoci příliš nepomáhaly. Z toho vyplývalo, že bych se musel buď psychicky zhroutit, anebo bych se musel sebevražednou psychózou a ztrátou smyslu života oddělit od všeho pozemského, nebo postupně zchátrat fyzicky a zemřít, anebo skrze směřování ke Stvořiteli získat nový smysl života.

Začal jsem trýznivými, kratičkými krůčky stoupat vzhůru, aniž bych věděl, kam a ke komu jsem se to vydal. Pro mě to bylo směřování k vyšší duchovnosti, k lásce a dobru. Mé smysly se otupily a ztratily pronikavost, ale to mě neděsilo, protože jsem si našel jiný opěrný bod. Cesta k duchovnímu rozvoji byla tehdy pro mě neuvědomělou cestou k Bohu. Na několik desítek let jsem uvízl v jakémsi kokonu. Z hlediska normálního člověka si jen těžko lze představit větší útrapy. Jasně jsem si uvědomil, že jestli budu takto smýšlet, dlouho nepřežiju. Proto jsem veškeré svoje rezervy sil soustředil směrem vzhůru. Čím intenzivnější bylo mé směřování k Duchu svatému, tím slabší byla slupka, která mě oddělovala od Země. Po pětadvaceti letech se mé smysly znovu vytříbily. Zaznamenával jsem v sobě stále víc toho, čemu říkáme pozemská strategie. K Zemi nikdy vnitřně nepřilne dobrý člověk, kdežto ve mně po nějaké dobrotivosti nebylo ani stopy; ještě nebezpečnější bylo, že se můj život od roku 1990 stabilizoval, přestaly mě potkávat nepříjemnosti a také ubývalo běžných trampot. Celý život jsem musel poslouchat, že jsem sice nadaný, ale ničeho jsem nedosáhl. V roce 1990 jsem odhalil karmické struktury a po řadě výzkumů jsem pochopil, že budu známý a že budu mít prostředky alespoň na průměrnou životní úroveň. Lačně jsem se vrhl do víru pozemských slastí, začal jsem vytrvale bažit po penězích, po bytě a venkovském domě. Tyto snahy vyvrcholily na jaře roku 1991. Právě tehdy jsem zaznamenal na stehně malou tmavou skvrnku. Bylo to těsně před odjezdem do Soči, kde jsem chtěl s rodinou strávit dovolenou a kde žila moje matka a bratr. Pro každý případ jsem se obrátil na známou lékařku:

«Nepřiskřípl ses někde? Vypadá to na malý hematom,» řekla mi.

Zato když jsem skvrnu ukázal bratrovi, který je taky lékař, reagoval docela jinak:

«Řekl bych, že se to musí co nejrychleji operovat.»

Sám měl před časem na noze také malou pigmentovou skvrnku, kterou mu kolegové operativně odstranili. Já sám jsem z dvojčat a má sestra zemřela na rakovinu v roce 1988. Vypadalo to, že přišla řada na mě. Babička v té době žila v domku nedaleko Soči, takže jsem odjel k ní a čekal, až budou formality před operací vyřízeny. Když se tělo připravuje na smrt, je třeba zauvažovat o duši.

Vzal jsem tedy do rukou Bibli a pročítal ji zcela novýma očima, jako lék na duši. A neustále jsem uvažoval, zda mám rakovinu, nebo ne. Řekl jsem si, že si zaexperimentuji: odešel jsem na pláž a hodinu proseděl na přímém slunci. Pak jsem si schématicky nakreslil své pole, zaznamenal v něm mohutné deformace a pochopil, že má obava byla oprávněná. Začal jsem se připravovat na operaci. Musel jsem absolvovat řadu laboratorních analýz včetně testu na AIDS.

«Tedy řeknu ti, to by bylo k popukání, kdyby se zjistilo, že mám jak rakovinu, tak AIDS.»

Bratr se rozpačitě poškrábal na hlavě.

«Jedno horší než druhé. Kdyby ale byla možná volba, tak bych ti přece jen doporučil tu rakovinu.»

Operace proběhla velmi rychle. Pěticentimetrový kousek kůže byl odeslán na histologii. Za tři dny byly výsledky hotové a já dostal lékařský verdikt s několika podpisy a razítky, kde se konstatovalo, že mám melanom s invazí druhého stupně. Pochopil jsem, že proces metastáz už nastal. Šli jsme s bratrem do restaurace a objednali si šašlik a víno.

«Mám nějakou naději přežít?» zeptal jsem se ho.

«Šanci nemáš žádnou. Budeš žít maximálně rok či půldruhého.» Tehdy jsem ještě nevěděl, že člověk s melanomem může žít klidně třeba dva roky, ale i deset nebo patnáct let. Hodně však záleží na nás samotných. O tom, že se dokonce i velmi těžká rakovina dá překonat a že se z ní lze vyléčit, jsem tehdy neměl ani tušení. A především jsem nevěděl to úplně nejdůležitější — že rakovinné bujení je nemoc duše, nikoli těla, a že léčit musíme právě duši.

Tahle diagnóza mi velmi pomohla. Kdyby mi bratr býval řekl, že mám šanci přežít, lpěl bych ze všech sil na těle, ale já se místo toho od všeho pozemského dokonale odloučil — stačily mi na to pouhé tři dny. Nejmučivější na téhle situaci je fakt, že vás vedou na porážku jako telátko a vy proti tomu nemůžete nic dělat. To se ovšem týká jen těla. Pokud jde o duši, dá se naopak podniknout velmi mnoho. Přebral jsem všechny myslitelné varianty a pro jednu se rozhodl. Bylo třeba potlačit emoce, spojující mou osobnost s pozemskostí, a čas, který mi ještě zbýval, vynaložit na prosvětlení a očistu duše. Vždyť mě třeba mohlo rovnou přejet auto, uvažoval jsem, kdežto takhle spolehlivě vím, že budu ještě rok žít.

Můj stav se proměnil velmi zajímavě. Všechny emoce se zase vrátily, ale tentokrát to byly pocity radosti. Lítost, závist a strach začaly rychle tát. Před mým odjezdem jsme zašli na pivo a dali si smaženého cejna. Když jsme se trochu napili, bratr si začal stěžovat, že se mu poslední dobou nic nedaří a kolik má neustále nepříjemností. Byli jsme tři.

«Copak to jsou nějaké nepříjemnosti?» nesouhlasil bratrův kamarád. «To já, já mám opravdu pech. Div mě nevyhodili z práce, když na mě přišlo hlášení ze záchytky.»

A začali se hádat. Zarazil jsem je:

«Ale, pánové, jediný, kdo tu má smůlu, jsem já. Mám rakovinu a už brzy umřu.»

Svorně pokývali hlavami.

«To je pravda, ty máš větší smůlu.»

Když jsem se vrátil do Petrohradu, odvezl jsem histologické nálezy, vzorky a lékařskou zprávu do Onkologického ústavu na Pesočné. Rozhodl jsem se, že léčit se nebudu — cítil jsem, že by to bylo zbytečné. Přál jsem si jen, aby mi tam stanovili přesnou diagnózu a řekli, kolik života mi ještě zbývá, abych stačil dát všechny své záležitosti do pořádku. Postupně, vrstvu po vrstvě, jsem snímal všechno, co mě spojovalo se Zemí. Vzpomínám si, jak jsem před operací seděl se ženou a dětmi u stolu v osadě, kde jsme trávili dovolenou. Ten stůl stál venku a před slunečním žárem ho chránilo pnoucí se listoví vinné révy. Žena nalévala do talířů boršč a dcerka se šestiletým synem prostírali na stůl příbory. Najednou syn vlezl pod stůl a začal tam něco hledat. Pak jsem pocítil, jak se prstíkem dotýká černé skvrny na mém koleni. Vylezl zase ven a řekl mi: «Tati, mně je tě tak líto!»

Všechny tyhle vzpomínky mi způsobovaly značné duševní útrapy, ale jak se mé zájmy postupně stále víc upínaly k výšinám, a pozemské se tiše vytrácely, dočkal jsem se klidného svitu v duši.

Neřešitelná pro mě zůstávala už jen jediná otázka: proč mi bylo dovoleno dotknout se informací, které mohou pomoci tolika lidem. A proč mám zemřít zrovna ve chvíli, kdy jsem tyto informace začal postupně skládat do jednotného, uspořádaného systému. Kdybych stačil alespoň napsat knihu a zemřel pak, tak prosím, to bych chápal, ale proč mám ze života odejít dřív, než je kniha dopsána.

Nabízely se jen dvě možnosti: buď jsem byl příliš nedokonalý k tomu, abych mohl podobné informace lidem předávat, nebo jsem byl naopak očišťován, aby kniha dopadla co nejlépe. Příliš jsem přilnul k Zemi a musel jsem být od ní odpoután. Já jsem ale přece celý život pracoval na hromadění a zpracování informací a cítil jsem, že je lidé potřebují. Umírat v tuhle chvíli by bylo prostě nesmyslné. Jenže s takovou diagnózou by se knihu sotva podařilo dokončit. Když jsem o tom všem přemýšlel, mimoděk jsem krčil rameny. Jediné, co by dokázalo stmelit všechny varianty v jednu, byl zázrak. Musely by se změnit charakteristiky vyplývající z laboratorních vzorků, které jsem si s sebou přivezl. Zajímalo mě, jaký scénář si pro mě připravil Ten nahoře. Za několik dní jsem už seděl v Onkologickém ústavu před ošetřující lékařkou.

Sympatická černovlasá paní se dlouho přebírala v chorobopisech a nakonec z hromady vytáhla ten můj.

«Provedli jsme důkladné histologické vyšetření. Původní diagnóza se nepotvrdila.»

Ničemu jsem nerozuměl.

«V Soči si tyhle vzorky prohlíželo osm doktorů. To chcete říct, že se mýlili?»

«Copak vy nejste rád?» podivila se.

Naopak, byl jsem velmi rád. A pak jsem dlouze přemýšlel: kdo se tedy asi zmýlil? Možná, že nikdo. Vypadalo to tak, že duchovní stav člověka může souviset i s histologickým vyšetřením.

Vzpomněl jsem si na ruskou lidovou pohádku, kde hrdina svým rodičům řekl: «Když se na mé košili objeví krvavá skvrna, znamená to, že jsem zahynul.» Ta pohádka přesně vyjadřuje realitu, kterou nelze pochopit na základě běžné logiky.

Zdá se, že taková pohádka se udála i v mém případě.

Vyšel jsem z budovy ústavu a zelenou alejí zamířil k refýži. Asi na půl hodiny se mě zmocnila radost, kterou nelze k ničemu přirovnat. Jenže radost brzy vystřídal zármutek a pocit obrovité tíhy.

Tři dny jsem si připadal, jako kdyby na mě někdo šlápl a přemýšlel jsem o tom, že musím na chatě dostavět saunu, a o dalších neodkladných praktických záležitostech.

Má duše se už zbavila všeho pozemského a naplnila se lehkostí a štěstím, proto byl návrat na Zem tak mučivý. Zkušenost z příprav na smrt znamenala pro můj další duchovní vývoj velmi mnoho. Pochopil jsem, že pocit brzkého loučení s pozemským životem by v sobě člověk měl nosit neustále. Jedině v takovém případě ho láska ke všemu pozemskému nebude zašlapávat do země.

V dalších dvou měsících jsem prohlížel čtyři pacienty se zhoubným bujením, u nichž byl důvod nemoci stejný — pýcha a žárlivost. Jenže každý je díky svému psychickému stavu nemocný jinak.